Ultramarines: A Warhammer 40 000 Movie

Bratr Junior

Warhammer 40 000 vycházející z populární stolní válečné hry si získal výraznou popularitu. Temný svět neustálých válek doplňuje celá řada knih vydávaná v Britské „Black Library“, několik povedených počítačových her a nyní i plnohodnotný animovaný snímek s názvem „Ultramarines“.

Lidské císařství v 41. století zmítají neustálé války o přežití. Z temných hlubin Warpu neustále dotírají zuřivý orkové, tajemní eldaři a především přívrženci chaosu. Samotný Chaos pak představuje největší nebezpeční, jelikož temní bohové se bez ustání pokoušejí zmanipulovat slabší ze smrtelníků a nikdo si nemůže být před jejich vábením jistý. Jedinou nadějí lidstva představují hvězdní pěšáci, geneticky upravení bojovníci odhodlaní bránit Císaře a jeho věrné před všemi nepřáteli.

Ultramarines: plánování mise

Ultramarines: plánování mise

Film „Ultramarines“ sleduje příběh jednotky hvězdných pěšáků, kteří patří mezi císařovými věrnými za naprostou elitu. Hlavním hrdinou je mladý Proteus, nováček v řadách mariňáků, který společně se svou jednotkou vyráží na svou první misi. Kapitula zachytí nouzový signál majáku z planety Mithron, na které se nachází rozlehlá pevnost jiného řádu hvězdných pěšáků „Imperiálních pěstí“. Jednotku složenou z tuctu mužů vede zkušený kapitán Severus společně s dalším veteránem, který plní úlohu duchovního velitele. Ihned po přistání na odlehlé planetě zjistí mariňáci, že zde není něco v pořádku. V nepřirozené bouři na něj číhá nebezpečí z nejhrozivějších, legie přívrženců Chaosu…

Příběh k filmu „Ultramarines“ napsal sám Dan Abnett, autor mnoha knih ze světa Warhammeru známý především svou sérií o temném elfovi Malusovi z tradičního Warhammeru. Abnett dokáže velmi trefně vystihnout temnou a nehostinnou atmosféru světa, ve kterém lidstvo v zásadě neustále prohrává, a každé drobné vítězství je vykoupeno krvavými ztrátami. Po dějové stránce nicméně nenabízí „Ultramarines“ nic překvapivého, drží si však dostatečný standard, který dovede utáhnout akční film. V začátku filmu je budována hustá atmosféra během putování hvězdných pěšáků za svým cílem, poté se až do konce střílí. Snímek ctí zásady válečných filmů i v ohledu životnosti jednotlivých postav. Dokonce i hvězdní pěšáci i přes své mohutné zbroje a tvrdý výcvik rozhodně nejsou nesmrtelnými válečníky a jakákoliv chvilková nepozornost je fatální.

Seržant Crastor

Seržant Crastor

Animace není na dnešní dobu špičková, a i když film pochází z roku 2010 působí po grafické stránce starší. Srovnat ho lze s animacemi počítačových her ze zmíněné doby, a to už dnes nikoho nenadchne. Bitev a přestřelek je v druhé polovině filmu víc než dost, příliš se od sebe neliší, ale díky dostatku krve a přímých konfrontací rozhodně nenudí. Ultramarína však boduje především svou brutalitou a věrností, s jakou vykresluje svět Warhammeru 41. století.

Věrnost univerzu Warhammeru je na jedné straně trefou do černého pro fanoušky tohoto světa, na straně druhé však výrazným nedostatkem pro ty, kteří se s Warhammerem ještě nikdy nesetkali. Diváky nečeká žádné vysvětlování a tvůrci počítají, že natáčí film spíše pro fanoušky, než pro širokou masu diváků. Tím se také bude velmi lišit závěrečné hodnocení, které si divák po zhlédnutí vytvoří. Fanoušci jistě omluví nedokonalou animaci, která již je v dnešní době překonána, avšak samotná skutečnost filmu z oblíbeného světa přidává Ultramaríně cenné body, a to snímek rozhodně není řemeslně špatně zvládnutý. Ostatní diváci nebudou nejspíše tak shovívaví.

Bratr Junior

Bratr Junior

„Ultramarines“ jsou bezpochyby zajímavým projektem, kterému k dokonalosti schází lepší animace a možná větší nápaditost v akčních scénách. Pro fanoušky Warhammeru jsou však jasným skvostem a možným příslibem do budoucna. Všem ostatním mohou posloužit jako oddechový akční snímek, ve kterém není nouze o stříkající krev a hromady vystřílené munice.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (1 vote cast)

Spartacus: Vlci před branou (S03E02)

Ve druhém díle třetí série o legendárním gladiátorovi dochází  k dobývání města a představí se jeden slavný vojevůdce.

Dobývání města, mladý Gaius Julius

První díl třetí série o Spartacovi našlápl ve velkém tempu, a po týdnu dorazil na obrazovky díl druhý s podtitulem „Vlci před bránou“ (Wolves at the Gate).

Armáda vzbouřenců čítá už několik tisíc hladových krků, které již neuživí žádná vila, a tak se Spartacus rozhodne dobýt nedaleké město, ve kterém by jeho vojsko mohlo přezimovat.  Důležité informace získá od jednoho z otroků, který ve městě dříve žil, a vymyslí jednoduchý plán. Několik nejvěrnějších (Spartacus, Crixus a Gannicus) se má v přestrojení vetřít do města, získat od místního kováře pár mečů a v noci otevřít bránu, kterou pak do města vtrhne zbytek rebelů.

V nedalekém Římě mezitím můžeme sledovat razantní vstup mladého Gaia Julia Caesara (Todd Lasance), který přijímá nabídku Marca Crassa a dodává bohatému Římskému občanovi svoji osobu z významného rodu společně se svými válečnými zkušenostmi. Vývoj událostí však netěší Crassova syna Tiberia, který by chtěl otci za každou cenu dokázat, že již je odhodlaným mužem připraveným na válku.

Gaius Julius Caesar (Todd Lasance)

Gaius Julius Caesar (Todd Lasance)

Krátké hodnocení

Ve druhém díle se hovoří o něco více, než v epizodě první. Hodně pozornosti na sebe strhává výtečný Simon Merrells jako Crassus a dostatek prostoru má i Julius Caesar, který je vykreslován spíše jako nekontrolovatelné zvíře, než uvážlivý vojevůdce. S přihlédnutím k jeho věku se však podobně horká krev dá očekávat. Svá největší vítězství má tento budoucí římský imperátor ještě před sebou. Jeho představitel Todd Lasance disponuje potřebnou muskulaturou, ale nějak mám Caesara vžitého spíše jako černovlasého chlápka s významně velkým nosem… V Římské části dílu se zatím rozehrávají partie pro budoucí konflikty zejména mezi Gaiem Juliem a mladým Tiberiem, kteří si oba brousí zuby na ceněnou pozici Tribuna a Marcova pobočníka.

Část příběhu pozorující Spartaca je o poznání dynamičtější. Spartacus musí nejprve lstí proniknout do města, a pak být svědkem kamenování jednoho z otroků, kde nemůže zasáhnout tak, jak by si představoval. Pozorní si všimnou jedné z otrokyň, pro kterou se do budoucna jistě chystá něco většího. Gannicus byl pro dámy v nesnázích vždycky neodolatelný.

Spartacus (Liam McIntyre) v přestrojení

Spartacus (Liam McIntyre) v přestrojení

Vyzvednout zasluhují i souboje, které se po vzoru předcházejících sérií a možností televizní produkce věnují potyčkám mezi menšími skupinami. Tentokrát se musí elitní gladiátoři vypořádat s římskými strážemi ozbrojenými převážně palcáty a nemají s nimi větší problémy. Boje jsou krvavé jako vždy, efektní zpomalování nenadchne, ale ani nenudí.

Po řežbě u brány následuje masakr měšťanů podpořený výbornou hudbou. Rozběsnění gladiátoři vtrhnou do města a nejsou odhodláni ušetřit žádnou římskou duši. Pod nůž jdou starci, ženy i děti… Nikdo nemá ujít trestu za to, že je římským občanem. Pouze otroci dostanou šanci opustit své okovy a přidat se k povstání. Vyvražďování je řádně brutální, krev stříká po bílých zdech a dobyvatelé si mordování viditelně užívají. Osobně jsem čekal, že se bude Spartacus více angažovat v tom, aby nebylo město bezcílně vyvražděno, nicméně střízlivým pohledem lze usoudit, že moc možností jak vraždění zastavit by neměl. Bývalí otroci nemají důvod Římany nijak šetřit a celé povstání je vystavěno na nenávisti k obyvatelům republiky, kterou je potřeba dále živit. I tak ale likvidace celého města představuje trochu něco jiného, než pobytí legie vojáků… Rebelové konečně dostávají trochu temnější odstín a ukazuje se, že rozběsněný dav je vždy nekontrolovatelná a nebezpečná bestie. Samotný Spartacus odhalí svou temnější tvář při scéně, když zabraňuje zapálení obilí. Inu účel světí prostředky.

Spartacus proti Římským legionářům

Spartacus proti Římským legionářům

Závěrem

Druhá epizoda je opět kvalitní podívanou. Nebude asi útočit na pozici nejoblíbenějšího dílu série, ale ty větší střety nás ještě určitě čekají. Díl představil důležitou postavu Julia Caesara a ukázal, jak moc dokážou povstalci být krutí, přičemž se začal profilovat i Spartacus, který už si nemůže dovolit myslet na sebe a své osobní zásady, ale přijmout zodpovědnost za všechny, kteří ho následují.

V dalším díle se můžeme těšit na očekávaný konflikt mladého Tiberia s Caesarem a jistě i pár problémů, které vzniknou z rozparáděného vojska slavícího v ovládnutém městě.

Tiberius (Christian Antidormi)

Tiberius (Christian Antidormi)

Další díl ponese název „Muži Cti“ (Men of Honor) a odvysílán bude již zítra, 8. 2. 2013.

 

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (1 vote cast)

Spartacus se vrací vést válku zatracených

Spartacus: War of the Damned

Stříkající krev, odsekané končetiny, nahá těla a sex užívaný plnými doušky. S tím vším přichází Spartacus opět na obrazovky, tentokrát už naposledy. Po téměř roční odmlce uzavírá studio Starz příběh o nejslavnějším gladiátorovi, který se vzepřel svému osudu a dokázal srazit na kolena celý mocný Řím. Spartacus se se svými spolubojovníky vrací přesně takový, jaký byl. Velmi akční, naturalistický a ve vysokém tempu spěchající za svým cílem.

Spartacus: War of the Damned

Spartacus: War of the Damned

Po první odvysílané epizodě „Nepřátelé Říma“ je jasné, že se tvůrci navázali na stejnou vlnu a naopak se zřejmě pokusí předcházející série ještě překonat. Od chvíle, kdy Legát Glaber (Craig Horner) poznal ostří Spartakova meče uplynulo půl roku. Během této doby zvládl Spartacus (Liam McIntyre) se svými věrnými vybojovat mnoho vítězných bitev a zvýšit své řady až na několik tisíců věrných následovníků. Osvobozeného otroka se již obává i mocný Řím. Ani celá legie však nedokáže rozběsněným gladiátorům vzdorovat.

Epizoda první: Nepřátelé Říma

Začátek první epizody je mimořádně strhující. Vidíme bitevní pole pokryté zmrzačenými těly mrtvých a samotného Spartaca, který se zuřivým výrazem roztíná hlavy a těla legionářů. Za svým vůdcem působí neméně působivý masakr jeho věrní následovníci. Vrací se zarostlejší Crixus (Manu Bennett), požitkářský Gannicus (Dustin Clare) a s nimi i všichni ostatní přeživší gladiátoři. Na Římské jednotky je tato síla víc, než mohou zvládnout, a tak musí slavná římská legie stáhnout ocas a prchnout. Akční scény jsou opět špičkově nasnímané a očividná brutalita v kombinací s jasně rudou krví jsou již osvědčené značky této série.

Útočící gladiátoři, zleva Agron, Gannicus, Spartacus a Crixus

Útočící gladiátoři, zleva Agron, Gannicus, Spartacus a Crixus

V nedalekém Římě však již nemohou brát povstání na lehkou váhu, a tak do hry vstupuje nejbohatší muž Říma Marcus Crassus (vynikající Simon Merrells). Tento mocný muž, který oplývá vysokou inteligencí a vynikajícím strategickým myšlením, však zná sílu a nebezpečnost svého protivníka a na rozdíl od svých předchůdců jej nehodlá podcenit. Spartacovi se tak postaví do cesty silný protivník odhodlaný uspět. Samotný Marcus Crassus už v prvním díle jasně ukazuje, čeho všeho je schopen a kam až dokáže věci dotáhnout se svým odhodláním. Zdá se, že dny hrdinných otroků jsou již sečteny.

Výhled na poslední sérii

Před uvedením poslední řady s podtitulem „Válka Zatracených“ (War of the Damned v originále) panovaly obavy, jak se dokáže televizní produkce vyrovnat s davovými scénami, které mají zahrnovat tisíce účinkujících. Ve finančních možnostech televize zatím není natáčení mohutných scén formátu Pána Prstenů, s dnešními možnosti digitalizace to ale zase nemusí být tak vidět. První díl Spartaca dokázal, že s přimhouřením jednoho oka si můžeme i střety tisícihlavých vojsk užít. Hlavní bitvy se budou vždy odehrávat mezi několika desítkami protagonistů, kde bude na pozadí bojovat nějaký kompars. Díky špičkovým akčním scénám a opravdu krvavému boji to však nemůže vadit ani v nejmenším.

Crixus (Manu Bennett)

Crixus (Manu Bennett)

Výhodou je návrat všech zavedených herců, jejichž postavy se této série dožily. Na konci předcházející série proběhla významná čistka, která aleodklidila z cesty spíše Spartacovi odpůrce. Vzniklé mezery mezi gladiátory ochotně zacelí již známé postavy, které mohou dostat větší prostor, jako např. půvabná blonďatá Saxa (Ellen Hollam), nebo její germánský soukmenovník Lugo (Barry Duffield). Po celé sérii si snad diváci již zvykli i na Liama McIntyra v titulní roli. Po stránce svalů sice vedle svých mohutnějších spolubojovníků působí stále drobně, nicméně své charisma již prokázal a i když není Andy Whitfield, v roli Spartaca obstojí.

Spartacus (Liam McIntyre)

Spartacus (Liam McIntyre)

Spartaca čeká jeho poslední boj proti mocnému Římu, který bez ohledu na jeho konec znamenal velký symbol. Celá rebelie ukázala, že i pokořený může znovu vstát a porvat se o svou svobodu. Legenda však zároveň ukazuje i druhou stranu hrdinného gladiátora, která odhaluje jeho zraněné srdce, ze kterého pramení zbytečná krutost a nesmyslná touha po pomstě a vraždění.

Je na zkrvaveném bitevním poli posetém umírajícími ideál ještě ideálem? Nebo se již jedná o něco úplně jiného?

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.6/10 (5 votes cast)

Warhammer Bloodforged

Ulrika the Vampire: Bloodforged

První samostatný příběh Ulriky Magdovny představil odlišný svět Warhammeru. Po své nedobrovolné přeměně ve vampíra byla mladá Kislevská šlechtična nucena opustit všechno, co jí bylo dosud drahé, a smířit se se svým novým neživotem. Díky své nové patronce hraběnce Gabrielle mohla vstoupit do společnosti aristokratických upírek Lamií, které skryty za maskami půvabných dvorních dam tahají za nitky a snaží se ovládat svět lidí. Pro Ulriku byly začátky o to těžší, že během svého života sbírala zásluhy převážně na bitevním poli a na prostředí plné falešných úsměvů a krutých intriky nebyla vůbec připravena. Díky šílenému Strigoovi, který napadl její paní a usiloval o zabití všech upírek v Nulnu, mohla Ulrika využít svých dovedností k jeho zneškodnění a napravit své pošramocené postavení.

V druhé knize s názvem „Bloodforged“ však akutní nebezpeční pominulo, a Ulrika je opět nucena do role usměvavé dvorní dámy. Mladé a horkokrevné upírce, která ještě dostatečně nedokáže udržet kontrolu nad sebou samotnou a teprve si buduje hodnoty, podle kterých by mohla existovat, to však není po chuti. Odmítá se krmit krví nevinných a hodlá ctít své morální zásady. Vydá se tedy do města Praag, ve kterém doufá v nalezení smyslu svého nebytí a možnosti jak nebýt krvelačným monstrem ale ochráncem lidstva.

Na její cestě potká několik starých známých, pro které však musí zůstat mrtvá, a tak se musí protloukat na vlastní pěst. Ve městě Praag však mají své zájmy jiné Lamie, které nehodlají vítat nekontrolovatelnou návštěvnici otevřenou náručí. Ulrika tak musí opět bojovat se silami, které by jí chtěly ovládnout a použít pro své cíle. Ve městě se vydává po stopě kultu boha chaosu Slaneeshe, který působí problémy i jejím upířím kolegyním. Během své snahy potká charismatického upíra Stefana, který ji spraví o nebezpečí z daleké Sylvanie hrozící všem Lamiím. Bývalá Kislevanka se posléze zamotá do vysoké hry, ve které opět bude muset využít veškerý svůj důvtip i šermířské umění, aby odvrátila katastrofu.

Ulrika the Vampire: Bloodforged

Ulrika the Vampire: Bloodforged

Nathan Long se v Ulrice našel možná více, než v samotné sérii o Zabíječi Gotrekovi. Není zde tak svázán předcházejícími příběhy, jelikož proměny Ulričiny osobnosti lze vysvětlovat její upíří identitou. Jeho styl psaní je od Williama Kinga odlišný a v Bloodforged sází spíše na detektivní zápletku a zajímavost světa upírů, než na bojové scény či násilí. Tímto posouvá Ulriku trochu jinam, než sérii o Zabíječi a nabízí fanouškům Warhammeru něco odlišného. Nejdůležitějším bodem díla je samozřejmě samotná Ulrika, které nelze nefandit. Dcera hrdinného bojara se snaží konat vždy v dobrém, ale díky své částečné naivitě a přímosti uvažování na intriky zdatnějších protivníků nestačí.

Kniha se čte dobře, nezdržují žádné nelogičnosti a nenachází se zde dlouhé nudné pasáže. I přes nepříliš velký počet soubojů je děj poměrně akční a postavy v kontextu světa Warhammeru dostatečně zajímavé. Ulrika se charakterově dále rozvijí a musí strpět další nepříjemnosti, které formují její proměněnou osobnost. Bojové scény Long zvládá napsat kvalitně, a tak i v tomto důležitém aspektu podobně ražených knih nezaostává. Významným bonusem je i velmi povedená obálka, která dává zapomenout na nepříliš zdařilou ilustraci u prvního dílu.

Ve svém druhém příběhu Ulrika Magdovna dokazuje, že sebou nenechá pouze vláčet okolnostmi a je odhodlaná držet se svých pravidel a zásad. Svoji tvrdohlavostí a cílevědomostí představuje nepříjemného protivníka pro kohokoliv, kdo se jí postaví do cesty. Ve světě noci je zatím nezkušenou hráčkou, i tak však dokáže být velmi důležitou figurou ve válkách bytostí s ostrými špičáky.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Skyrim: Osvobození Whiterunu

Published by P0dbor under Hlavní stránka. Tags: , , , , .
Drakorozený

„Prolomili bránu! Prolomili bránu!“ volal zoufalý hlas ve snaze překřičet všeobecný hluk.

Ralf hlas slyšel, ale slova nevnímal. Musel myslet na jiné věci. Soustředit se na to, aby se mu nepodlomila kolena a z třesoucí se ruky nevypadl meč. Bylo mu horko, pot mu slepoval vlasy pod přílbou a žaludek každou chvíli hrozil vyprázdněním. Očima těkal kolem sebe, aniž by si byl schopen poskládat smysl toho všeho. Viděl obrovské kameny vrhané proti jeho městu, slyšel třesk zbraní a svištění šípů, vnímal ostatní bojovníky kolem, ale nerozuměl.

„Slyšeli jste, kurva? K bráně! Všichni k bráně!“ burácel hlas velitele stojícího několik sáhů před Ralfem. Muži kolem Ralfa se rozběhli vytyčeným směrem, mladý bojovník je následoval. Dusot těžkých škorní na okamžik přehlušila obrovská rána. Těžký kámen přistál ve střeše jedné z blízkých budov a propadl dovnitř domu. Třísky se rozlétly na všechny strany, plameny vyšlehly ke hvězdám. Bohové se dneska nemohou dívat. Problesklo Ralfovi hlavou když utíkal vstříc nepřátelům.

Před Ralfem se otevřela scéna z nejhorších nočních můr. Muži v pevných zbrojích s tmavými plášti proudili kamenným portálem proti menší skupině obránců. Z jejich mečů a seker kapala krev. Po zemi se váleli ranění a umírající. Hrozný zápach, děsivý křik bolesti.

„Bijte je! Za Whiteruuuun!“ zakřičel někdo z obránců.

Mohutný válečník v helmě s beraními rohy setnul hlavu jednoho z posledních obránců dosud bojujících u brány. Následně odkopl padající mrtvolu a zaměřil svůj pohled na přibíhající posily.

„Složte zbraně! Složte zbraně a budete ušetřeni!“ zvolal silným hlasem. Utíkající obránci však v tempu nepolevili, v ústrety jim vyrazila  podobně početná skupina útočníků. Ralf neměl čas přemýšlet o upřímnosti úmyslů válečníka v rohaté helmě. Stihl jen vyslat krátkou modlitbu k bohyni Kynareth. Krátce poté se obě skupiny s řinčením srazily.

Sekery se zaťaly do štítů, jiné do masa. Lámání kostí. Bolestný křik. Stříkající krev. Všechno to útočilo na Ralfovi smysly. Mladý bojovník nebyl schopen uvažovat, pohyboval se jako v nejstrašnějším snu. Válečník před ním vrazil štítem do hrudníku jednoho z obránců. Útočník zavrávoral a nabídl tak protivníkovi prostor k smrtící ráně. Úder však nikdy nedopadl. Z druhé strany svištící meč rozťal napřaženému válečníkovi klíční kost a zajel hlouběji do hrudníku. Ralf přesně slyšel nechutný zvuk praskající kosti a přetrhaných šlach. Stejně tak nebyl ušetřen chroptění svého spolubojovníka. Umírající válečník padl na kolena a před Ralfem se tak otevřel prostor. Tlačen bojovníky za sebou vyrazil v před. Jen koutkem oka postřehl sekeru mířící k němu. Instinktivně nastavil štít. Rána dopadla takovou silou, že kousek štítu odštípla a Rafla vyvedla z rovnováhy. Spatřil zvednutý meč zborcený krví. Zaječel strachy. Útočící meč před zasazením rány zkřížila jiná zbraň. Sekera Ralfova spolubojovníka odrazili smrtící ránu a naopak ťala směrem k útočníkovi.

Strachy pološílený Ralf neměl čas svému zachránci poděkovat. Nalevo před ním jeden z tmavých plášťů právě skolil dalšího z Ralfových druhů. Mladý bojovník nepřemýšlel, s matnou vzpomínkou na výcvik bodl mečem vpřed. Ostří jeho čepele prorazilo tvrzenou prošívanou zbroj a zabořilo se do masa. Odměnou byl Ralfovi bolestivý výkřik. Jeho protivník k němu otočil hlavu v tmavé přilbě. Škvírami pro dýchání vytryskla krev. Raněný se zhroutil k zemi i s Ralfovým mečem. Překvapenému obránci padající tělo vytrhlo zbraň z ruky. Ralfovi probleskla hlavou jediná myšlenka. Zabil jsem … Pokusil se ustoupit od chroptícího nepřítele. Neměl však kam, jeho spolubojovníci jej zatlačili zpátky.

Ralf zahlédl další válečníky v tmavě modrých pláštích proudící prolomenou branou směrem k obráncům. Sáhl k pasu pro meč. Pozdě si uvědomil, že žádný nemá. Sečná rána přes krk zahubila Ralfova spolubojovníka napravo. Pod náporem seker padl vlevo další z obránců.  Mladý Ralf začal couvat. Společně s ním i ostatní. Ustupovali pozvolna, s meči napřaženými před sebou. Nalevo se rozezněl bolestivý výkřik a počet obránců se zase zmenšil. Tempo kroků se zvýšilo. Skupina útočníků proudící rozbitou bránou se stále zvětšovala. Na jejím hrotu stál onen mohutný válečník v beraní přílbě. Ralf na něj fascinovaně hleděl. Obrovitá sekera se zářícími runami pod vrstvou slepené krve, zbroj složená z pečlivě tepaných plátů a válečníkovi oči, chladně prohlížející ustupující obránce.

Pohledy mladého obránce města Whiterun a obrovitého válečníka v rohaté helmě se krátce střetly. Ralf nedokázal než omámeně hledět do tmavých očí svého protivníka. Zatočila se mu hlava až klopýtl. Jeden z jeho zbylých spolubojovníků mu sevřel rameno a pokusil se jej přimět k pohybu. Mohutný válečník z řad útočníků zvedl levačku s otevřenou dlaní.

„Stůjte, druhové!“ zvolal. Masa valících se útočníků se nejistě zastavila, mnozí otočili hlavy k mohutnému válečníkovi. I obránci zůstali stát jako zmražení, nevědouce, co bude následovat. Mohutný válečník kývnutím hlavou potvrdil své úmysly a sklonil hlavici své zkrvavené zbraně.

„Nepřišli jsme zabíjet, obránci Whiterunu. Přišli jsme vaše město osvobodit! Ustupte a budete ušetřeni. Bojujte a budete pobiti. Tak pravím já, Drakorozený.“

Přeživší obránci si vyměnili nejisté pohledy. Přesila nepřátel byla zřejmá. Steny raněných a umírajících týraly uši, kouř z ohňů pálil do čí a dráždil smysly. Ralf příliš nepřemýšlel. Odhodil štít a sklonil hlavu. Následovala napjatá odmlka. Pak zařinčely i zbraně zbývajících obránců. Hrstka válečníků v barvách města Whiterun se rozestoupila.

Hromové pláště měly vstup do srdce města otevřený.

***

Mladá válečnice rázovala ostrým krokem po místnosti tam a zpět. Oděna v tvrzené kůži s podmračeným výrazem opakovala svůj několikasáhový pochod v stále se zvyšujícím tempu. Na jedné ze dřevěných pryčen odpočívající temný elf se pomalu posadil.

„Nech toho Njado. Nedá se tady spát.“

„Spát?“ obořila se na svého společníka oslovená, „Ty bys chtěl spát, když bychom měli bojovat? Teď bychom měli být tam venku a bránit naše město!“

Temný elf se podrbal za uchem a opatrně odvětil, „Víš dobře, jak naši starší rozhodli. Tohle není náš boj…“

„Je to náš boj!“ rozkřičela se rozčílená válečnice. „Koho jiného? Naše město hoří a my sedíme tady. Zbytečně!“

Njada sevřela pěsti až jí zbělely klouby, přes sevřené zuby procedila kletbu a vztekle mrštila svou helmou o zeď. Přilba se s kovovým zaduněním odrazila a dokutálela se zpět k rozezlené bojovnici.

Temný elf si povzdechl. „Ach Njado… Vždycky tak horlivá… Vždycky bez rozmyslu.“

Mladá válečnice se k němu prudce otočila, nebezpečně zúžila oči a pronesla jedovatě. „Ano, Athisi. Zatímco Ty jsi vždycky ten poslední vzadu, což?“

Na ta slova zkameněl i výra temného elfa. Nařčený pomalu povstal a sevřel ruce v pěst. „Ty malá zmije! Co si o sobě myslíš?“

Njadě zahrál na rtech krutý úsměv. „Myslím si, že jsi slaboch a zbabělec, kterýho zmlátím kdykoliv si usmyslím. Ha!“

Temný elf zakřičel ve svém rodném jazyce a vrhl se na mladou válečnici. Njada jeho útok očekávala. Levačkou odrazila pěst mířící na její hlavu, sklonila se před dalším nápřahem a z nízkého postoje se vrhla hlavou proti Athisově žaludku. Temný elf zdušeně vydechl a padl na zem, Njada s ním. Athis však zareagoval rychle. Odrazil několik ran mířících mu na hlavu a smýkl sebou tak, že svou protivnici srazil na bok. Hbitě jako lasička se převalil na povalenou Njadu a napřáhl k ráně. Jeho paži sevřela do drtivého stisku silná ruka.

„Dost! Vy oba!“ zaduněl hluboký hlas.

Njada zastavila pěst mířící na Athisovu bradu, temný elf se otočil za hlasem. Oba spatřili mohutného válečníka v ocelové zbroji s obouručním mečem přes rameno.

Athis kývl na znamení souhlasu a pomalu vstal z ležící Njady. „Jistě, Farkasi.“

Mladá válečnice probodla temného elfa pohledem a hbitě se postavila na nohy.

„Omluv se Njado.“ pronesl směrem k bojovnici Farkas.

Njadě ihned zmizel z tváře bojechtivý výraz. Lehce si skousla spodní ret, sklopila pohled k zemi a kysele odvětila. „Já se… Já se omlouvám.“

Temný elf se jen ušklíbl, dodal pár nepěkných slov ve své rodné řeči a prošel kolem Farkase ven z místnosti. Velký válečník chvíli pevným pohledem sledoval provinilou Njadu. Mladá válečnice se neodhodlala zvednout zrak ze země, pouze se sehnula pro svou helmu.

„Vím, jak je to těžké, sestro. Ale jsou rozhodnutí, která musíme respektovat.“ pokračoval po chvíli smířlivěji Farkas.

Njada pokývala hlavou, „Já vím, ale …“

„Žádná ale! Rozhodnutí starších musíme respektovat. Ty stejně jako já! A to tam venku mám ženu…“ dokončil tiše mohutný válečník.

***

Danica spěchala po kamenných schodech do hlavní síně chrámu. Úzkostlivě svírala bandáže a lahvičky s lektvary, aby žádný nevytrousila. Musela spěchat, což nebylo v upnutém rouchu vůbec jednoduché. S námahou zdolala poslední shod. Při došlápnutí ji nepříjemně bodlo v boku až zalapala po dechu. V hlavě jí dunělo a končetiny vážily jako z olova. Nebyl však vhodný čas k odpočinku. Hlubokým nádechem překonala nevolnost a vstoupila do hlavní chrámové místnosti.

Na oltářích i na zemi ležel víc než tucet raněných, povětšinou bojovníků. Několik ošetřených již odpočívalo opodál. Z venku byl slyšet hluk boje, část města podle šťiplavého dýmu jistě hořela. Mezi raněnými se hemžilo několik žen z města, které měly ještě dost síly a vůle pomáhat svým bližním, a zbývající kněží. Jenssen se horlivě pokoušel zastavit tepenné krvácení u dalšího z oltářů. Ahlam právě zaškrcovala krvácející pahýl jiného z válečníků.

Danica chvatně složila část svého nákladu a s bandáži přispěchala k nejbližšímu raněnému.  Zraněný muž jen přerývavě dýchal, krev mu prýštila skrz obvazy přiložené na sečné ráně v boku. Ošetřovatelky pro něj udělaly všechno co mohly, pomoci již mohla jedině kněžka. Znavená Danica byla nucena opět sáhnout po svých mystických silách darovaných od bohyně. Po hlubokém nádechu přiložila ruce k ráně a začala se zaříkáváním. Kolem jejích rukou zasvětélkovala slabá modravá záře, která osvítila rozštěpený bok raněného. Pod ozářeným místem se rána začala zacelovat až krvácení ustalo. Raněný otočil ke kněžce hlavu v přílbě s obličejovým krytem a pokusil se poděkovat. Danica jej gestem umlčela a donutila se ke znavenému úsměvu.

„Bude to dobré. Nyní odpočívej. Kynareth je s Tebou.“

Raněný zašeptal nějakou odpověď, kterou Danica nezaslechla. Jemně jej pohladila po paži a již se rozhlížela po dalších raněných, potřebujících její pomoc.

„Kněžka? Kde je kněžka?“ křičel od hlavních dveří mužský hlas.

„Polož ho někam a zmlkni. Sama rozhodnu kdy přijde na řadu!“ odvětila hlasitě Ahlam klečící opodál, aniž by zvedla hlavu od svého pacienta.

Danica věnovala muži větší pozornost. Volající byl ozbrojen krátkým mečem a zakrvácený, avšak nevypadal zraněný. Kněžka v něm pozvala Severia, jednoho z farmářů přebývajících ve městě. Muž vypadal velmi vyděšeně.

„Čeho si žádáš?“ oslovila jej hlasitě a spěchala k dalšímu raněnému.

Severio odhodil meč a chvatně se k ní rozběhl. Pevně chytil Danicu za ramena. „Kněžko, musíte pryč! Už jsou ve městě! Směřují sem. Musíte utéct!“

Danica rozpoznala, jak velký cítí strach a tušila, že mluví pravdu, odpověděla však klidně. „Nemůžeme odsud utéct. Jsou zde ranění. V halách mrtvých se tísní celé rodiny, ženy, dědi a star-“

„Musíte!“ zacloumal s kněžkou otřesený Severio. „Jinak vás pobijí! Jsou to zvířata!“

Kněžka se muži razantně vytrhla a upřela na něj pevný pohled. „Naši ranění nás potřebují tady. Snažíme se je udržet při životě. Nikam nepůjdeme.“

„Ale kněžko, oni – “

„Řekla jsem, že nikam! A teď uhni, jsou zde muži, kteří mne potřebují.“ Kněžka odstrčila pobledlého Severia stranou a dřepla k jednomu z raněných. Muž však již nedýchal.

„Běž ven, Severio. Tam můžeš být užitečný, tady ne.“ rozkázala muži přísně.

Oslovený farmář klesl na kolena a rozplakal se. „Já nechci … Nechci bojovat… Nechci tam ven.“ naříkal mezi vzlyky.

Danica mu již nevěnovala pozornost a spěchala k dalšímu krvácejícímu válečníkovi. Ranění na těle ji momentálně potřebovali mnohem víc.

***

Jorla s námahou rozepnula přezku své přilby a shodila ji na zem. Znaveně vydechla a prohrábla si slepené blonďaté vlasy. Následně se zapřela o stehna a v předklonu těžce oddechovala. Štiplavý kouř ji nutil ke kašli, v boku jí z námahy ostře bodalo, stále ale pozorovala okolí. Po namáhavém sprintu a ještě náročnějším boji měla konečně chvíli oddechu. Před několika okamžiky se podařilo probít hlavní branou, když zbývající obránci raději ustoupili, než aby čelili přesile. Přeživší zajatce a jejich raněné právě několik Jarliných spolubojovníků v tmavých pláštích odzbrojovalo a vedlo branou ven z napadeného města. Část válečníků Whiterunu se však stáhla k dalšímu opevnění. Z poza hořících kasáren přilétlo směrem ke kryjícím se útočníkům několik zbloudilých šípů.

Blonďatá válečnice pozorovala muže kolem sebe. Kolem opuštěné kovárny se jich krčil necelý tucet. Dost Jarliných druhů padlo. Veselý Gissur skončil s proseknutým hrdlem, obrovitého Thonnira připravila o život chvilková nepozornost, když včas nedokázal odrazit smrtící ránu sekery. Všichni však zahynuli se ctí.

„Jorla? Je Jorla na živu?“ halekal v podřepu přibíhající válečník hromových plášťů.

„Tady jsem.“ odvětila mu Jorla a prodrala se k němu. „Co se děje?“

„Hjornskar si tě žádá. Honem se mnou!“

Válečník se nezdržoval vysvětlováním, věnoval pouze krátký pohled prostoru za kasárnami a v podřepu vyrazil směrem zpět k bráně. Jorla jen kývla na souhlas Heddicovi, jednomu z jejích nejvěrnějších druhů, a vyběhla vpřed.Než podruhé došlápla na dlažbu, ucítila spíš než zaslechla zasvištění šípu, a tak se vrhla k zemi. Hrot letícího projektilu ji minul snad o loket. Bez dalšího otálení vyskočila na nohy a vyrazila sprintem k bráně. Jakmile dorazila do zákrytu kamenného valu, málem srazila jednoho ze spolubojovníků spěchajícího opačným směrem. U brány se tísnili dva tucty mužů, většina válečníků postávala sdružena kolem Hjornskara Hlavohryza.

Jorla nevybíravě odstrčila jednoho z jí neznámých bojovníků a oslovila velitele. “Žiju Hjornskare, kam dál?“

Hlavohryz skončil v půli věty a zadíval se na blonďatou válečnici. „Kde máš helmu?“

„Upadla mi.“ Odvětila Jorla nedbale. „Jenom tos mi chtěl?“

Hjornskar se ušklíbl. „Nikoliv. Vem si tucet mužů a vyrazte podél jižní zdi. Každého, který se postaví na odpor, odzbrojte. Vaším cílem bude dorazit na tržiště z východu. Tam se připojíš k družině vedené tady Hakarem a probijete se po schodišti nahoru. Udržíte jej vůči komukoliv dokud nedorazím s ostatními, jasné?“

„Jasné!“ Kývla hlavou rozhodně Jorla. Souhlas dal najevo i opodál stojící Hakar. Blonďatá válečnice se bez dalšího otálení otočila a rázným krokem vyrazila směrem ke svým mužům.

Hjornskar mezitím věnoval pozornost ostatním válečníkům. „Hakare, jakmile dobijete schody, vyrazíte směrem na Jorrvaskr, a pak-“

„Jorrvaskr?“ zastavila se Jarla v půli kroku a otočila se zpátky. Nešetrně ramenem odstrčila nejbližšího válečníka a zastavila se až před Hjornskarem. „Co jsi to říkal o Jorrvaskru?“

„Nic …“ Viditelně nejistý Hjornskar chvíli hledal slova. „Nic co by se Tě týkalo, sestro. Tvé rozkazy zněly jas-“

„To se mně, u Talose, kurva týká!“ zvýšila hlas válečnice. „Jorrvaskr přece nenapadneme! Družníci nevyrazí ven, my nevrazíme dovnitř!“

„Zavři hubu! Jsem si dobře vědom naší dohody!“ zaburácel rozzlobeně Hjornskar. „Jorrvaskr nemáme v úmyslu napadnout, a já nemám v úmyslu se Tobě zodpovídat, Jarlo!“

Blonďatá válečnice zavřela ústa odhodlaná k dalším protestům a rychle zakývala hlavou na znamení souhlasu. Bez dalších slov se otočila se k odchodu.

„Splň svoje rozkazy, sestro!“ zavolal za ní ještě Hjornskar. „A věř, že mi dva si spolu ještě promluvíme!“

Jorla však již věnovala pozornost ohněm osvětlené cestě mezi kasárnami a kovárnou, za kterou se kryly její muži. S hlubokým nádechem vyrazila přes vydlážděnou ulici. Tentokráte po ní nikdo nevystřelil. Bez zpomalení tempa vytasila meč a rozkřičela se z plných plic, „Havrááánííí oddílééé za mnooou! Ať je na nás Ulfrik pyšnýýý!“

Jak válečnice s blonďatou hřívou probíhala kolem svých mužů, všichni do jednoho vyrazili s napřaženými zbraněmi za ní.

***

Bathmar se krčil společně s ostatními zbylými strážci Whiterunu za mohutnou kamennou zdí. Ze všech jeho druhů cítil strach. Ze spodní části města ve spěchu ustoupili a nyní mohli jen smutně sledovat plápolající střechu jejich hlavní strážnice. Několik odvážlivých lukostřelců se ještě zdržovalo na tržišti a naslepo ostřelovalo pozice Hromových plášťů u brány. Bathmarovi byla jasná marnost jejich počínání. Tušil rovněž, že se proti nim brzy vrhne velmi silná přesila. Jejich jedinou šancí mohla být výhoda dobrého postavení, které mohli udržet na schodišti oddělujícím tržiště o vrchní části města. Velitel Caius vydal v tomto ohledu jasné rozkazy než zmizel do pevnosti. Bathmar si při té vzpomínce opovrživě odfrkl. Nikdy toho starého imperiálního psa neměl příliš v lásce.

„Připravte se! Zvedněte štíty! Semkněte se! Nepustíme je dál. Tady se jejich útok rozbije o naše štíty, jak příbojová vlna o kamenné pobřeží!“ halekal jeden ze strážců s očividným nadšením a mával mečem nad hlavou.

Bathmar zavrtěl hlavou a zamračil se. Dalším nepochopitelným krokem, kterým Caius situaci ještě zhoršil, bylo jmenování mladého Korsta jeho zástupcem pro tento úsek hradeb. Nic není horší, než horlivý pacholek, kterému teče ještě mlíko po bradě. Pomyslel si Bathmar, ale držel jazyk za zuby. Nemělo cenu vše ještě zhoršovat.

Po dláždění zaduněly dopady několika párů pevných bot. Bathmar se otočil za zvukem přicházejícím ze severní části města od posvátného stromu. K obráncům se hnala skupina válečníků. Mezi přibíhajícími Bathmar rozeznal obrovitého Sinmira s působivou dvoubřitou sekerou, pak také Uthgerd v ocelové zbroji a několik lehce ozbrojených obyvatel Whiterunu. Blonďatý Nordský válečník Sinmir se hnal k obráncům s velmi sveřepým výrazem. Několik obránců uvítalo přibíhající bojovníky radostným zvoláním, Bathmara ovládlo nepříjemné tušen.

„Vítejte, válečníci!“ zvolal přibíhajícím v ústrety Korst. „Jsem Korst, velitel mi svěřil velení nad touto částí hradeb. Přibíháte právě v čas. Pojďte, musíme je tady udržet …“ nadšení z hlasu mizelo velmi rychle, když mladý strážný zpozoroval, s jakými výrazy si jej přibíhající bojovníci prohlížejí.

Sinmir se postavil před drobnějšího strážce Whiterunu a pokýval pomalu hlavou. „Špatně, mladíku. Musíte ustoupit.“

Korst nevěřícně zakroutil hlavou. „Ale … Ale to… To nemůžeme. Oni se blíží…“

„Správně. Blíží se a vy tady přece nechcete umírat, že ne?“ učinil Sinmir krok k Korstovi, který začal klopýtavě ustupovat.

„Ale… Ale…“

„Žádná ale. Složte zbraně a budete vzati na milost. To ti můžu slíbit.“ pokračoval v pozvolném pohybu Sinmir.

Bathmar ostražitě sledoval probíhající rozhovor a pozoroval rovněž ostatní z Sinmirovi družiny, kteří se pomalu rozestavovali do půlkruhu za zády obránců natlačených u kamenného valu.

„Nemůžeme!“ vykřikl vyděšeně Korst. „Musíme bránit Whiterun! Jsme jeho jediná naděje!“

Sinmir pomalu zakroutil hlavou. „Zase špatně. Naděje Whiterunu leží v rukou Ulfrika Hromového pláště. On přináší budoucnost pro celý Skyrim. Slož své zbraně a dožiješ se té budoucnosti.“

Korst se v panice rozhlédl kolem sebe. Většina jeho mužů těkala pohledy mezi spodní částí města a skupinou válečníků kolem Sinmira. Strážní města Sinmirovi bojovníky v počtech převyšovali skoro dva ku jednomu, i mladému Korstovi však bylo jasné, že výhoda není na jeho straně. „To nemůžeme… My… My musíme bránit… Tohle je … tohle je zrada!“ rozkřičel se vysokým hlasem.

Několik strážných vyrazilo vpřed. Sinmir se rozmáchl pěstí v ocelové rukavici. Úder trefil Korsta ze strany do helmy, mladý strážný se poroučel k zemi. Nejrychlejší z obránců se rozmáchl mečem na neozbrojeného Sinmira. Dopadající meč zkřížila čepel Uthgerdy Nezlomné. Bojovnice odrazila útočníkovu zbraň a vrazila jílec svého obouručního meče strážnému do přilby. Strážný zakolísal a upadl na záda. Sinmir mezitím stihl tasit a společně s válečným pokřikem opsal sekerou před sebou velký oblouk. Pár strážných se srazilo s některými lehce oděnými ozbrojenci. Zapraskala žebra. Vystříkla krev.

„Útočííííí!“ rozkřičel se hlas od obranného valu. Bathmar  riskoval rychlý pohled do spodní části města. Několik obránců s luky pádilo po schodišti nahoru. Na tržiště právě vbíhaly dvě skupiny válečníků v tmavých pláštích. V čele jedné běžel obrovitý bojovník v rohaté helmě, na hrotu druhé mladá válečnice s blonďatou hřívou. Bathmar ošklivě zaklel a vrátil se pohledem zpátky ke svým bojujícím druhům.

Sinmir společně s Uthgerdou dokázali první vlnu útočníků odrazit. Několik strážných se povalovalo na zemi, většina však jevila známky života. Zbylí strážní si udržovali bezpečný odstup nejisti, jak se zachovat. Blonďatý Nord s dvoubřitou sekerou se ještě vrhl na pomoc jednomu ze svých lehčeji ozbrojených spolubojovníků. Uthgerda si s napřaženým mečem přeměřovala zmatené stráže, ale nechystala se k výpadu.

Hromové pláště mezitím dorazili k patě schodiště. Pár strážných je přivítalo šípy. Mohutný válečník v rohaté helmě byl na schodech první. Zvedl hlavu k zbývajícím obráncům, rozpažil a vykřikl několik hrdelních slabik v prastarém jazyce. Od natažených paží vyšlehla vlna vzduchu, která posrážela na zem většinu strážných na schodišti. Ostatní hromové pláště s rykem vyrazili po schodech nahoru.

Bathmar zaklel ještě jednou a vyrazil vpřed. Krátkou modlitbou poroučel své jméno k bohům a rozkřičel se z plných plic: „Složteee zbraněééé! Zastavtéééé!“

Pár nejbližších strážných se po něm zmateně otočilo. Uthgerda pokývla souhlasně hlavou a lehce sklonila čepel svého meče. První z Hromových plášťů dorazili k sraženým obráncům.

„Vzdáváme se! Vzdáváme!“ zvolal hlasitě Bathmar a chvatně mrštil svým mečem a štítem o zem. Strážní kolem Uthgerdy jeho příklad rychle napodobili.

Hromové pláště posráželi k zemi omráčené strážné na schodišti. V čele útočníků stanula blonďatá válečnice. Bathmar zachytil některá její slova.

„Složte zbraně! Zbraně na zem!“ volala opakovaně.

Několik posledních strážných odhodlaných k boji se pokusilo vrhnout Hromovým plášťům vstříc. Blonďatá členka útočících oddílů srazila nejbližšího štítem k zemi. Odrazila výpad dalšího a úsporným sekem jej ťala přes paži. Sekeru mířící na její odhalený bok zablokoval jeden z jejích druhů. Jejího majitele udeřil plochou stranou sekery další Hromový plášť.

Kousek opodál vyrazila rychlým výpadem Uthgerda meč z rukou posledního nerozhodného válečníka. Sinmir přirazil hlavicí sekery k zemi dalšího ze strážců, který nesklonil svůj meč dostatečně rychle.

Bathmar zvedl nad hlavu ruce dlaněmi dopředu a rozběhl se k Sinmirovi. „Vzdali jsme se, Sinmire! Očekávám, že dostojíš svému slovu! Zastav to!“

Sinmir si odplivl směrem ke strážnému a zavrtěl hlavu. „Vzdal ses pozdě.“ Válečník potěžkal svoji sekeru.

Uthgerda svraštila nesouhlasně obočí a otočila se na svého společníka, „Sinmire?“

„Dobrá!“ vyštěkl nakvašeně sekerník. „Jak jsem slíbil. Nechte je! Vzdávají se!“ vykřikl k Hromovým plášťům.

Bathmar za sebou zaslechl kroky, ale neodvážil se otočit.

„Výborná práce, Sinmire. Uthgerdo. Je mi ctí.“ předstoupila blonďatá válečnice s lehkou úklonou.

Oba oslovení pozdrav opětovali.

Bathmar si zhluboka oddechl. Kolena se pod ním podlomila, a tak klesl na dláždění.

Kolem zhrouceného strážného prošel majestátným krokem válečník v rohaté helmě. Pod přílbou se mu roztáhla tvář do úsměvu. Sinmir se před přicházejícím lehce uklonil. Uthgerda se potutelně usmála.

***

„Všichni mne opustili…“ pronesl zrkoušeným hlasem Jarl Balgruuf a zahleděl se do téměř prázdné haly své pevnosti.

„Všichni ne, můj pane.“ odvětila Irileth. „Já stojím po Tvém boku až do samého konce.“ A doplnila své prohlášení tasením své zbraně.

Jarl se smutně usmál a laskavě na temnou elfku pohlédl. „Ano. Ty ano. Bohužel jsi jen jedna z mála.“

Vládce Whiterunu se na moment odmlčel. Jeho tvář získala hněvivý výraz. „Prašiví zkurvysini!“ procedil skrz zuby Balgruuf. „Nestačí jim naše neutralita. Nestačí jim mé záruky. Chtějí celý Whiterun jenom pro sebe, aby mohli pokračovat ve své zbytečné válce, která nakonec naši zemi zahubí.“

Irileth prohlášení vládce Whiterunu nijak nekomentovala. Její rty zůstaly pevně sevřeny, jen v očích se odrážel smutek. Několik stráží, které postávaly v plné zbroji opodál kolem zachmuřeného Hrongara, sledovalo dění u trůnu s napětím. Proventus Avenicci jen mlčky pokýval hlavou.

„Legie nám nepomůže. Hromové pláště nás odřízli od jakýchkoliv možných spojenců, a tak jsme v tom sami… Jako už mnohokrát.“ mrkl Jarl směrem k Irileth.

Temná elfka neodpověděla, na rtech jí však zahrál úsměv.

Avenicci si nejistě odkašlal. „Nemáme mnoho zpráv z města pane, ale vypadá to, že Hromové pláště směřují přímo k nám do pevnosti. Nevím, co se děje v dolní části města, ale vypadá to, že nedošlo k nesmyslnému vraždění.“

Balgruuf se ušklíbl a pokýval hlavou. „No… Alespoň nebude celý Whiterun v ohni. Ale jistě bude krvácet… Jak odolávají naše stráže? Podařilo se udržet střední opevnění?“

Avenicci si opět odkašlal a jen pokrčil rameny. „Nevím pane, velitel Caius by měl řídit obranu, nemám žádné zprávy…“

„Dobře…  Irileth,“ věnoval Jarl svoji pozornost opět temné elfce, “ vyšli několik schopných mužů do města. Potřebujeme zprávy, nejspíš už nemáme moc času.“

Irileth kývla na souhlas a odvětila. „Vyšlu někoho, kdo nám zprávy zajistí.“ A na krátký okamžik se zahleděla Balgruufovi do očí. V jejím pohledu se zrcadlilo odhodlání. Rychlým krokem vyrazila k hlavním dveřím.

„Přines mou zbroj, Proventusi. A můj meč.“ rozkázal Jarl a povstal ze svého trůnu. „Postavím se Hromovým plášťům tak, jak se na válečníka a syna Skyrimu patří.“

***

Dřevěný most překlenující vodní příkop kolem u hlavní brány Dračí síně se hemžil ozbrojenci. Většina bojeschopných obránců Whiterunu se tísnila na malém prostoru s tasenými zbraněmi. Jenassa se musela mezi lidskými bojovníky razantně prodrat. Pach nemytých těl a strachu se jí vůbec nezamlouval. Ozbrojené stráže jí ustupovali jen neochotně, nikdo se jí však příliš nevěnoval. Temné elfce jejich nezájem nijak nevadil. Sama jen okrajově vnímala roztěkaný proslov jejich postaršího velitele. Měla důležitý úkol a  musela spoléhat na své smysly a ostražitost, aby při něm nezahynula.

Jakmile se dokázala prosmýknout mezi posledními strážci, kteří upírali svůj zrak směrem k městu, vyrazila po schodišti jako vystřelený šíp. Chvatně přeběhla několik prvních schodů, a pak elegantním skokem přeskočila na skálu směřující k Hvězdné kovárně. Bez sebemenšího zaváhání přeskakovala po kamenech a blížila se ke kamenné zdi vystavěné kolem Jorrvaskru. Jen několikrát věnovala rychlý pohled směrem k posvátnému stromu, odkud slyšela zvuky boje. Útočníky nezahlédla, pouze několik strážných utíkalo směrem ke schodišti do pevnosti, další pohyb nezaznamenala.

Bez vyrušení se Jenasse podařilo dosáhnout kamenné zdi, za kterou se rychlým skokem přemístila a ihned se skrčila. Jednodušší část svého úkolu měla za sebou. Chvíli věnovala na srovnání svého dechu a tepu, které byly v důsledku běhu a citelného nebezpečí zrychlené. Pozorně však celou dobu sledovala okolí. Zvuky boje se nesly z větší dálky. Temná elfka měla dobrý výhled až k chrámu, z jehož oken vycházelo světlo. Dění v svatostánku bohyně Kynareth však stopařku nezajímalo ani v nejmenším. Potřebovala proniknout hlouběji do města a najít pozice nepřítele.

Několik dalších okamžiků nehnutě sledovala okolí. Pohyb spatřila pouze kolem chrámu, do kterého vklopýtala dvojice raněných strážných a chvíli po nich se vpuštění hlasitě dožadovala i nějaká žena. Zvuky boje slyšitelné od hlavního schodiště spojujícího horní a spodní část Whiterunu nadobro ustaly. Jenassa již další čas ztrácet nemohla.

Naučeným způsobem si temná elfka zkontrolovala veškeré přezky na zbroji, utáhla toulec se šípy a sňala z ramenou luk. Krátký okamžik věnovala rovněž utažení své kožené obuvi. Po ujištění, že veškerá výstroj sedí přesně a pevně, vyrazila z úkrytu. V nízkém podřepu s lukem v jedné ruce a naostřeným šípem ve druhé vyrazila přes kamenné podloží směrem k posvátnému stromu. Využívala stínů vržených budov a došlapovala naprosto tiše. Od jihozápadu se opět rozezněl třeskot oceli, pozorný elfí sluch zachytil i bolestné výkřiky a vzdálené svištění šípů. Větší pozornost však plížící se Jenassa věnovala zvukům od hlavního schodiště za posvátným stromem. Znatelně slyšela více hlasů, štěkané rozkazy i tlumený rozhovor, na dálku však nedokázala rozeznat jednotlivá slova.

Během několika chvil překonala vytyčenou vzdálenost jako stín a přikrčila se za jedním z kamenných oltářů u mohutného stromu. Nad Whiterunem svítily pouze hvězdy a měsíc. Mraky však zakrývaly oblohu pouze z části, a tak dokázala Jenassa vidět na dobrou vzdálenost. Na schodišti zahlédla temná elfka shluk postav. V spodní části plápolalo zřejmě několik pochodní, které osvětlovaly stojící postavy zespodu a protahovaly jejich stíny směrem k Jenasse. Stopařka rozeznávala zhruba dva tucty vojáků v temných pláštích. Část z nich stála s připravenými zbraněmi směrem k ní a ostražitě sledovala prostor kolem posvátného stromu. Někteří upínaly hlavy v tmavých helmách k pevnosti. Jenassa byla vděčná dostatku temných ukrytů, kterých mohla zatím využít. Za linií připravených útočníků postávala u kamenné zdi skupina dalších válečníků, kteří spolu podle gest i tlumených hlasů rozmlouvali. Temná elfka poznala mohutného válečníka s charakteristickou rohatou helmou a v duchu zaklela. Kolem tohoto impozantního bojovníka postávalo několik dalších známých postav. Jenassa dokázala rozeznat dvojici pobývající v klidnějších dobách často „U Kobyly a praporce“. Přítomnost Sinmira ani Uthgerdy tedy temnou elfku nijak nepřekvapila. V debatujícím kruhu postávalo i několik dalších bojovníků, všichni dle ustrojení patřili k Hromovým plášťům.

Temná elfka obhlédla ze svého úkrytu celý prostor kolem zdi a schodiště. Na dláždění spatřila několik krvavých skvrn, většina však zasychala dost daleko od schodiště. Neviděla ani žádná těla pobitých. Pouze o jeden z domů se povalovalo několik těl. I na značnou vzdálenost však Jenassa jasně viděla známky pohybu. Stopařka se pro sebe ušklíbla. Dokázala si o probíhajícím boji udělat jasný obrázek. Pro Jarla to nevypadalo vůbec dobře. 

Z krátkého zamyšlení vytrhl Jenassu zvuk mnoha nohou dusajících po schodišti směrem nahoru. Do zorného pole temné elfky vstoupilo s pochodněmi několik dalších mužů a pár žen ve tmavých pláštích. Na první pohled nenesli žádné známky boje. V jejich čele stanul vousatý válečník s medvědí kůží na ramenou a brunátným výrazem.

„Taková drzost!“ rozkřičel se z plných plic přicházející válečník tak, že jej i Jenassa poměrně dobře slyšela. „Jorlo! Ty malá děvko! Jak jsi se opovážila neposlechnout můj přímý rozkaz?“ osopil se válečník s medvědí kůží na jednu z bojovnic mezi hromovými plášti. Terčem jeho hněvu byla nepříliš vysoká válečnice s velmi odhodlaným výrazem a blonďatou hřívou.

Na příchod rozezleného bojovníka zareagovala i přední linie hromových plášťů. Většina mužů na okamžik polevila v pozornosti. Jenassa nepotřebovala více pobízet. Bleskově vyrazila ze svého úkrytu a v bezpečí temných stínů se rozběhla blíže k pozici hromových plášťů.

***

„Odpověz, Ty zkurvená zmije!“ zařval Hjornskar přímo do Jorlyny tváře.

Blonďatá válečnice zúžila oči a vyprskla jako rozzuřená kočka, „Seru na Tebe!“

Hjornskar zbrunátněl. „Ty mrcho! Zhebni!“ a hmátl po své sekeře.

Jorla se přikrčila a pozvedla meč. Ostatní chvatně uchopili své zbraně.

„Tak dost!“ zmrazil všechny rázným rozkazem válečník v rohaté přilbě.

Hjornskar se zastavil v půli kroku, zbraň však nespustil a nenávistný pohled nepřestal upírat na Jorlu. Jeho protivnice rovněž neopustila bojový postoj. Podívala se však směrem k mohutnému válečníkovi.

„Hjornskare, Jorla jednala na můj rozkaz. Sinmir s Uthgerd vyrazili obráncům do zad. Museli jsme jednat.“ vysvětloval pevným hlasem bojovník v rohaté přilbě. „Není to její chyba.“

Hjornskar se zhluboka nadechl a sklonil sekeru. Jorla o chvíli později svěsila meč.

„Dobrá tedy.“ procedil skrz zuby Hjornskar. „Nicméně, -“

„Nicméně jsi ji urazil, Hjornskare.“ přerušil velitele Hromových plášťů mohutný válečník a upřel na něj ledový pohled. „Omluv se.“

Hjornskarovy tváře nabraly opět rudou barvu. „Nebudeš mi tu rozkazovat! Ani Ty ne, Drakorozený!“ ohradil se s jistotu v hlase.

Drakorozený učinil krok vpřed a stanul tváří v tvář Hjornskarovy. Robustně stavěného velitele Hromových plášťů převyšoval o hlavu. „Nerozkazuji Ti. Doporučuji. Nuže?“

Hjornskar se pod pohledem z poza rohaté přilby lehce otřásl. Bezradně těkal pohledem po ostatních. Nikdo z jeho mužů se však neodvážil ani pohnout.

„Dobrá! Příjmi mou omluvu, sestro.“ pronesl nakonec ledově nabroušeným hlasem.

Drakorozený pokýval souhlasně hlavou a tázavě se zadíval na Jorlu. Blonďatá válečnice roztáhla tvář do úsměvu a lehce pokynula hlavou. „Přijímám Tvá slova, Hjornskare. Pro teď!“ dodala důsledně.

Hjornskar nevěnoval válečnici ani krátký pohled a raději se zahleděl směrem k pevnosti.

„Ehm… Ztratili jsme již dost času.“ Pronesl ke shromážděným. „Galmar se právě probíjí na západním schodišti. A nás čeká poslední boj, musíme prorazit do Dračí síně.“

„Jistě.“ potvrdil Drakorozený. „Bude to velká bitva.“

„To nepochybně.“ přitakal Hjornskar. „Jarlovi věrní budou bránit schodiště a lávku k pevnosti ze všech zbylých sil. A budeme v nevýhodě. Zasypou nás šípy.“

„Ano“, přitakal opět Drakorozený, „Nemám jinou možnost. Povedu Tvé muže, Hjornskare. Za vítězstvím.“

Hjornskar se chystal pronést námitku. Pod tíhou pohledu mohutného válečníka mu však došla slova. Zmohl se pouze na pokývání hlavou. „Ať je po Tvém, u Talose! Musíme však zajistit i vrchní část města.“

„Nikdo se nám tu na odpor nepostaví.“ vložil se do debaty Sinmir. „Několik věrných Impériu uprchlo do chrámu, nebo se už od začátku tísní v Halách mrtvých. Zbabělci!“

„Tím lépe. Nemůžeme však riskovat…“ odpověděl Hjornskar. „Je potřeba zajistit chrám, budeme taky potřebovat pomoc pro naše raněné. Jorlo,“ otočil se poprvé k blonďaté válečnici. „Tvůj úkol bude tento, vem si půltucet bojovníků a vrazte do Chrámu, žádné zabí-“

„Odmítám!“ vykřikla blonďatá válečnice. „Chci zaútočit na Dračí síň! Seru na -“

„Zmlkni! Pokoušíš mou trpělivost!“ vrátil se ke slovu opět Hjornskar. „Učiníš, jak říkám, nebo teď a tady slož zbraně a táhni do pekel!“

Jorla zkřivila ústa hněvem, ale nepokračovala. Pohledem zapátrala u ostatních pro podporu. Drakorozený ani Sinmir s Uthgerdou jí však své sympatie nenaznačili.

„Dobře.“ ocenil Jorlino mlčení Hjornskar. „Vrazíte do Chrámu a přesvědčíte kněžky, aby udělaly místo pro naše raněné. Budeme je potřebovat.“ otočil zrak k Dračí síni tyčící se nad městem.

Jorla rezignovaně kývla na souhlas a beze slov vyrazila ke svým mužům.

Drakorozený se obrátil na Hjornskara. „Je to rozumné? Budeme potřebovat každého dobrého bojovníka.“

„Je to můj rozkaz, Drakorozený. Nechtěl bych, aby se naší krasavici něco stalo. Tvou starostí je Dračí síň a její obránci. Víc od Tebe nikdo nežádá.“ odvětil chladně Hjornskar a otočil se k ostatním hromovým plášťům.

„Hakare, ke mně! Srovnejte se! Pochodujeme na Dračí síň!“

V odpovědi se Hjornskarovi zvedl nadšený sborový ryk.

***

Nadšený povyk Hromových plášťů sledoval ze střechy blízké budovy jeden temný stín. Jenassa vyslechla dost, o dalších úmyslech útočníků nebylo pochyb. Od začátku věděla, že budou dobyvatelé pochodovat na Dračí síň. Větší starosti jí však působila zmínka, kterou zaslechla o chrámu bohyně Kynareth.

Temná elfka opatrně opustila své pozorovatelské stanoviště a tiše se přesunula k okraji střechy blíže k hradbám. Pevně se zachytila mezi krytinou a spustila se k zemi. Doskočila na nohy bez sebemenšího hluku. Za budovou na hlavní cestě k posvátnému stromu zadunělo mnoho kroků. Jenassa musela vsadit  na rychlost. Napřímila se a vyrazila směrem ke schodišti vedoucímu k Jorrvasku. Než však stihla nabrat rychlost, zaznamenala u paty schodiště pohyb. Hbitě sebou smýkla do kotoulu a ukryla se za jedním z balvanů. U schodiště stály tři postavy. Jedna mohutná v brnění a dvě drobnější, všichni však ozbrojeni. Oči nejvyšší postavy se zahleděly jejím směrem. Temné elfce se v žádném případě nelíbil jejich pronikavý pohled. Nemohla si však dovolit ztrácet drahocenný čas.

Kontakt pohledů trval jen krátký úder srdce. Pak Jenassa zaznamenala rychlé kývnutí. Nečekala na nic dalšího a rozeběhla se ze svého úkrytu. První z Hromových plášťů právě vstoupili k posvátnému stromu.  Temná elfka nabrala rychlost a vyrazila po obvodu rondelu. Mihla se jako černý stín kolem kulovitých sloupů. Útočníci ji však zahlédli. Vyštěklo po ní několik hlasů. Vyzvaly jí, aby zastavila. Jenassa se však ani neohlédla. Spoléhaje na rychlost svých nohou řítila se v zákrytu za sloupy směrem k chrámu. Zaslechla svištění šípů. O okamžik později jich několik zazvonilo na kamenech okolo. Jeden prosvištěl jen kousek za jejími zády. Pokusila se ještě přidat.

Schodiště vedoucí k pevnosti již měla po pravé ruce. U posvátného stromu vnímala pohyb. Válečníci Hromových plášťů se jí rozeběhli v ústrety. Další šípy prosvištěli kolem ní. Tentokrát jich však několik letělo i z opačné strany. Minimálně jeden našel cíl mezi přibližujícími se bojovníky. Zaslechla nepříjemný zvuk hrotu projíždějícího masem doprovázený výkřikem bolesti. Zvedla oči k chrámu. Jeho dveře se pootevíraly. Nějaká postava na ně působila z druhé strany. Jenassa koutkem oka zaznamenala několik sprintujících válečníků. Všimla si jen ostrých mečů, tmavých plášťů a jedné blonďaté hřívy. Šípy svištěly kolem ní. Jeden se zabodl pár coulů od místa, kam došlápla. Od dveří jí dělilo jen několik sáhů. Temná elfka našponovala rozehřáté svaly a odrazila se ke skoku.

Ihned po odrazu jí projela nohou ostrá bolest. Něco ostrého se jí zakouslo do lýtkového svalu. Byla však již ve skoku. I tak ji  úder vyvedl z rovnováhy. Bolestivě narazila ramenem do rámu dveří a dopadla před ně. Někdo ji ve stejném okamžiku chytil za natažené ruce a ihned táhl dovnitř.

„Stát!“ zakřičel silný hlas. Pak se zablesklo.

Jenassa čekala každou chvílí další nával bolesti. Žádná rána však nepřišla. Silné paže jí vtáhly dovnitř chrámu. Dveře za ní byly se zaduněním zabouchnuty. Několik šípů ještě se ještě s tupým zvukem zabořilo do dřeva. Temná elfka byla otočena na záda. Omámeně mžourala oslněným zrakem kolem sebe. Cítila ruce na tváři a na pažích. Někdo jí sundal botu a začal vyhrnovat kalhoty na poraněném lýtku. Jenassa slyšela křik, ale nerozuměla. Vnímala jen bolest a únavu. Zatmělo se jí před očima a ztratila vědomí.

***

„Odveďte raněné! Odveďte je hned!“ snažila se Danica překřičet hluk v chrámu zatímco utahovala obvaz na lýtku temné elfky.

Ahlam se pokoušela společně s několika lehčeji raněnými vojáky pozvedat ostatní ošetřené a nasměrovat je k Halám mrtvých. Jenssen horlivě diskutoval s Cassiem. Prošedivělý imperiální veterán s levou rukou zavěšenou na zkrvavené pásce energicky máchal taseným mečem směrem k hlavním dveřím chrámu, zatímco akolyta gestikuloval jasně k Halám mrtvých.

Danica přejela pohledem po zakrvácené místnosti svého chrámu. Většinu raněných, kteří byli schopni přesunu, se již podařilo dostat do relativního bezpeční, posledním pomáhala Ahlam. V místnosti zůstalo něco přes tucet umírajících a několik bojeschopných vojáků. Trojice ozbrojených stráží Whiterunu mířila svými zbraněmi k hlavním dveřím, zpoza kterých byly jasně slyšet hlasy oblehatelů. Jenssen mezitím dokončil rozhovor s Cassiem a oba zamířili jiným směrem. Kněžka bohyně Kynareth věnovala smutný pohled těžce raněným pacientům a vyrazila k bývalému legionáři. Veterán Cassius si mezitím svolal zbývající stráže. Dva bojovníci svírali luky, jeden z nich se sečnou ránou v boku bledl s každým okamžikem, jeho tvář byla zalita potem. Další tři bojeschopní muži drželi v zakrvácených rukou meče, jeden z nich, schopný používat ještě obě ruce, nesl i potřísněný štít.

„Nezbývá nám, než je zastavit.“ promlouval pevným hlasem prošedivělý legionář. „Ti zkurvysyni přes nás nesmí projít, jasné? Pamatujte na naše ženy a děti v Halách mrtvých! A držte zbraně pevně, ať se děje cokoliv!“

Danica položila legionáři ruku na rameno a promluvila k shromážděným, „Bohyně je s námi. Nedá nám padnout.“ Její hlas nezněl ani z poloviny tak nadějně, jak by si přála.

Bojovníci dali stěží kývnutím najevo, že jí vnímají.

„Otevřete! Ve jménu Tala! Otevřete dveře!“ prořízl řízný ženský hlas napjatou atmosféru v chrámu.

Všichni válečníci se okamžitě otočili k drobnému oknu vedle vchodových dveří, odkud hlas vycházel. Jeden z lučištníků namířil svou zbraň vytyčeným směrem, druhý se jen zmateně pootočil. Zbytek mužů zaujal bojové postavení kousek od hlavních dveří.

„Chcípni v pekle, Talovská čubko!“ odvětil pevným hlasem Cassius.

„Otevřete Ty zasraný dveře a nikdo nepřijde k úhoně! Potřebujeme pomoc vašich kněžek! Nic jiného!“ ozval se opět hlas zvenku.

„To tak, Ty laciná děvko.“ zašeptal si Cassius spíše pro sebe a pohledem zkontroloval své muže. „Přijď sem, jestli si troufáš!“ zvolal ven. „Osobně Tě vyvrhnu jako prase!“

Zvenku odpověděl tlumený hněvivý výkřik. Za ostatními okny chrámu se začaly míhat stíny. Vojáci uvnitř se začali nejistě rozhlížet. Jeden z nich zavrávoral a málem upadl. Po nohavici mu prýštila krev ze samovolně otevřené čerstvé rány.

Danica stojící opodál zakroutila hlavou, unaveně povzdechla a vykročila směrem ke dveřím.

„Zbláznila ses!“ vykřikl Cassius a zastoupil kněžce cestu.

„Neopovažuj se!“ zpražila ho rázně Danica. „Dost už bylo zabíjení! Jestli chtějí mne, mají mne mít. Pokud to znamená další zachráněný život, pak to není zbytečné. Ustup!“

Cassius se chystal odporovat, nedokázal však vzdorovat pevnému pohledu kněžky, a tak rezignovaně ustoupil.

„Jsem Danica Jasnojará, kněžka bohyně Kynareth.“ zvolala hlasitě kněžka. „Vstup sem sama a neozbrojena a promluvíme spolu, nebo táhni.“

***

Blonďatá válečnice stojící před chrámem si s kyselým výrazem vyslechla odpověď kněžky, zaklela a otočila se ke svým věrným spolubojovníkům.

„Nemusíš tam chodit, Jorlo“ promluvil k ní nejstatnější z nich.

„Nemusím, ale půjdu. Heddicku.“ odvětila Jorla. „Nehodlám tu to celé vypálit.“

Odmlčela se krátce a otočila zrak směrem k posvátnému stromu, kolem kterého se chystala k výpadu téměř celá síla Hromových plášťů. Před okamžikem dorazil se svým oddílem i Galmar Kamenná pěst. Jorle se zdálo, že v davu zahlédla i Farkase z Družníků.

„Takže nemám na výběr.“ dokončila a odepnula od pasu pochvu s mečem. „Buďte připraveni. Zůstaňte u dveří a kryjte mi záda.“ S těmito slovy vytáhla z boty dlouhou dýku a podala je Heddickovi.

„Nelíbí se mi to, Jorlo… Ale jsme s Tebou.“ odvětil Heddick a kývl k ostatním válečníkům.

Jorla se na něj usmála a v přátelském gestu jej plácla do ramene. Její tvář opět potemněla, když se ohlédla směrem ke sroceným oddílům Hromových plášťů chystajícím se k výpadu. Pak však její tvář získala opět sebejistý výraz.

„Jsem neozbrojená a připravená vstoupit dovnitř!“ zavolala do Chrámu.

***

Vojáci Whiterunu připravení ve svatostánku se tázavě podívali směrem ke kněžce a Cassiovi. Danica souhlasně kývla hlavou a otočil se k vchodovým dveřím. Do sálu mezitím přispěchal i Jenssen a postavil se mezi připravené vojáky. Cassius gestem vybídl válečníky k ostražitosti a zkontroloval jejich postavení, pak společně se štítonošem vykročili k chrámovým dveřím.

Závoru odstranili rychle, před otevřením dveří musel starší legionář druhého bojovníka pobídnout.

Pevné dveře se začaly pomalu otevírat. Před nimi vzpřímeně stále nepříliš vysoká členka Hromových plášťů ve zkrvavené zbroji. Ruce držela zvednuté, ve tváři vepsán odhodlaný výraz. Cassius společně se štítonošem ustoupili zpět k ostatním obráncům.

„Nejsem ozbrojena. Můžu vstoupit?“ otázala se jistým hlasem, ačkoliv na ní mířili dva lukostřelci a z očí ji nespouštěl žádný z přichystaných válečníků. Ve stínech za ní se však ukrýval minimálně půltucet dalších postav.

„Vstup a mluv.“ vybídla válečnici unaveným hlasem kněžka.

Mladá bojovnice kývla lehce směrem k Danice a pevným krokem vkročila na půdu chrámu.Válečníci Whiterunu ji nepřetržitě sledovali, Cassius jí pozoroval z pod svraštěného obočí a neustále držel meč v pohotovosti. Všichni vypadali velmi nervózní.

„Máme raněné, naše bojovníky i obránce města. Jediné co chceme, je jejich ošetření, a to všech bez rozdílu.“ pronesla Jorla svůj požadavek, aniž by se jí zachvěl hlas. Očima však těkala po všech přítomných.

Všichni obránci byli nějakým způsobem ranění, dva z obránců byli viditelně bledí po ztrátě krve a těžce se potili. Mladší z nich sotva udržel luk v rukou a vrávoral, hrotem svého šípu však dokázal mířit zhruba Jorliným směrem.

Jenssen se ušklíbl a chystal se odseknout, Danica ho však předběhla souhlasným kývnutím. „Hnusí se mi vaše věc. Zmařili jste zbytečně mnoho životů.“ odpověděla kněžka smutně. „Nebudu ale přihlížet, jak budou mařeny další. Přiveďte raněné, postaráme se o ně. Zaruč se však,“ získal její hlas opět významnou sílu, „, že zde nedojde k žádnému krveprolévání.“

Jorla souhlasně kývla.

„Každý kdo vstoupí do chrámu bohyně Kynareth, bude neozbrojen a pouze já rozhodnu, jak a komu bude nabídnuta pomoc. To jsou mé podmínky.“

Jorla opět kývla a chystala se promluvit, když se Whiterunem rozlehl řev mnoha hrdel doprovázený třeskem zbraní a dupotem mnoha nohou. Válečníci Hromových plášťů vyrazili k útoku na Dračí síň.

Obránci Whiterunu v chrámu sebou trhli. Cassius ošklivě zaklel. Bledý lučištník vyjekl, ze zpocených prstů mu vyklouzla tětiva. Založený šíp vyletěl směrem k blonďaté válečnici. Projektil v mžiku překonal vzdálenost několika sáhů aniž by poskytl bojovnici prostor nějak reagovat. Hrot šípu zasáhl Jorlu do levé strany hrudníku a prorazil lehké brnění. Blonďatá válečnice slabě vykřikla a poroučela se k zemi. Danica vykřikla rovněž. Odpověděl jí rozhněvaný řev.

Cassius se vzpamatoval nejrychleji a vyrazil k dveřím chrámu. Nebyl však dost rychlý. Dovnitř chrámu zasvištělo několik šípů, jeden z nich provrtal stehno starého legionáře a srazil jej k zemi, další se zastavil až v hrudníku pobledlého lukostřelce. Na půdu zasvěcenou bohyni Kynareth vtrhli rozběsnění válečníci. Jeden z obránců Whiterunu přiskočil ke kněžce a srazil ji pod sebe k zemi. Ostatní ozbrojení vyrazili s vlastním rykem útočníkům v ústrety.

V čele útočníků stanul mohutný válečník, který za neartikulovaného křiku plného bolesti a hněvu setnul nejbližšího z obránců. Hlava umírajícího válečníka prosvištěla vzduchem následovaná krvavým gejzírem. V okamžiku zasazení smrtícího úderu však jeho odkrytý bok prorazilo ostří druhého ze stáží Whiterunu. Mohutný Hromový plášť klesl na kolena ve stejném okamžiku, jako sekera jiného z útočníků přesekla paži Whiterunského bojovníka. Křik bolesti přesel velmi rychle ve chroptění, když další ostří přeťalo krční tepnu zmrzačeného.

Obránce ozbrojený štítem se za drtivého třesku srazil s nejbližším útočícím Hromovým pláštěm. Úderem štítu vyvedl útočníka z rovnováhy a ťal jej přes vnitřní stranu stehna. Protivník se s bolestivou grimasou poroučel k zemi. Další ránu však strážce Whiterunu zasadit nestihl. Druhové padlého válečníka na obránce zaútočili ze dvou stran. Jednu ránu sekerou dokázal bojovník odrazit štítem, druhý úder vedený ve stejnou chvíli shora přeštípl klíční kost a zastavil se až hluboko v hrudním koši.

Do bitvy se vložil Jenssen. Po rychlém zaříkání vyrazil z jeho rukou jasný záblesk, který udeřil jako božské kladivo do útočících Hromových plášťů. Výboj okamžitě seškvařil maso na nejbližším útočníkovi, dva jeho druhové začali ihned hořet.

Danica se pokusila postavit na nohy a co nejhlasitěji křičela, „Dost! Dost! Nechte toho!“ přes bitevní vřavu jí však slyšel jen její ochránce, který ustupoval před dotírajícím útočníkem. Těžce napadaje na dříve raněnou nohu nedokázal včas uskočit před úderem smrtící sekery, a tak se mu ostří zarylo do břišní stěny a poslalo ho v krvi k zemi.

Po zemi chrámu se za děsivého křiku váleli dva hořící válečníci z řad Hromových plášťů, na nohou už stály jen dva další. Jeden s napjatým lukem dokázal být o úder srdce rychlejší, než poslední z lukostřelců mezi obránci,  a poslat mu šíp do hrudníku. Druhý vytrhl sekeru z masa padlého štítonoše a těkal hlavou směrem ke svým padlým druhům a blonďaté válečnici. Jeho nerozhodnosti využil k rychlému zaklínání Jenssen a vyslal k němu další výboj. Po krátkém záblesku následoval bolestivý výkřik a vzduch naplnil další zápach spáleného masa.

Danice se podařilo vyškrábat na nohy a s hrůzou v očích sledovala masakr kolem sebe.

Poslední z Hromových plášťů chvatně vytáhl další šíp a v podřepu se otočil směrem k akolytovi. Jenssen ihned začal s dalším zaříkáváním. Lukostřelec založil šíp na tětivu a natáhl. Jenssen zvýšil intonaci a napřáhl rukama. Z hrudníku Hromového pláště naráz vyrazilo zkrvavené ostří. Lukostřelec zalapal po dechu a ve smrtelné křeči upustil luk. Jeho tělo se svalilo k zemi na starého legionáře, který s vyceněnými zuby vyprostil svoji čepel z rány.

Jenssen klesl na kolena a těžce oddechoval. Křik hořících hromových plášťů ustal stejně jako jejich pohyby. Na podlaze chrámu se válel tucet mrtvých, nebo umírajících.

Kněžka bohyně Kynareth si vytřela oči plné slz a nejistým krokem vyrazila hledat mezi padlými ty, kterým by ještě bylo možné pomoci.

***

Na posvátný strom města Whiterun pršely šípy. Lučištníci rozestavení na vrcholu schodiště vedoucímu k Dračí Síni opakovaně zvedali své luky k obloze a vypouštěly šíp za šípem směrem k útočníkům. Málokterý však zasáhl. Velitel Caius sledoval celý výjev s lehce nepřítomným výrazem. Poslední obránci slovutného města Whiterun se krčili u brány mohutné pevnosti svého jarla a žádný z nich už nevěřil ve vítězství.

Z vrchní části města se rozezněl bojový ryk. Ozbrojená horda Hromových plášťů se za nehorázného rachotu dala do pohybu, dopady mnoha nohou zaduněly na kamenných schodech. Několik stráží města Whiterun zvýšilo rychlost střelby z luků, většina však buď klela, nebo posílala modlitby ke všem známým bohům. Velitel Caius pohlédl vstříc svým nepřátelům. I v tlumeném světle hvězd snadno spočítal, jaká přesila se jeho mužům žene v ústrety. I on se krátce pomodlil a nepřesvědčivě vykřikl:

„Srazte řadu! Pozvedněte štíty!“

Několik mužů zareagovalo nacvičenými pohyby, zbytek zděšeně hleděl k patě schodiště.

V čele Hromových plášťů běžel mohutný válečník v rohaté přilbě. Jeho tmavá zbroj jakoby pohlcovala slabé noční světlo, runy na obrovité sekeře naopak tlumeně zářily. Válečník zdolával schody po dvou, jeho dech byl klidný, pohled pevný.

„Drakorozený…“ zalapal po dechu jeden z mužů po pravici Caiuse. Velitel obránců zvlhčil svá vyschlá ústa, ale neodpověděl.

Hromové pláště dorazili do poloviny schodiště. Několik nejodvážnějších lukostřelců vypálilo poslední šípy vstříc utíkajícím nepřátelům. Pár šípů zasáhlo své cíle, dva ranění padli k zemi. Jeden z hrotů neškodně škrtl i o temné pláty válečníka s runovou sekerou. Drakorozený však nezpomalil, naopak se odrazil ke skoku a ve stejný okamžik vykřikl několik slov v sykavém jazyce.

Postava mohutného válečníka se mihla vzduchem rychleji než vystřelený šíp. V mžiku oka překonal vzdálenost několika dlouhých sáhů a jako gigantické kladivo narazil do zmatených obránců. Úder jeho obrněného těla rezonoval jako rána hromu. Síla jeho přesunu praštila do nepřipravených strážců Whiterunu silou kyje kopcového obra. Polámaná těla vylétla do vzduchu za výkřiků bolesti a překvapení. Drakorozený nepotřeboval ke vzpamatování ani úder srdce. Jeho strašlivá sekera opsala rychlý oblouk a trojice nejbližších strážných se v cákancích krve poroučela k zemi. Jejich druhové zalapali po dechu. Velitel Caius nezvládl než vykřiknout hrůzou a zmarem.

Drakorozený nedal obráncům šanci vydechnout. S dalším krokem švihl sekerou kolmo shora na nejbližšího stojícího obránce. Runové ostří přeťalo klíční kost a zajelo až do poloviny mužova hrudníku. Proud rudé krve vystříkl k noční obloze. K protiútoku se odhodlali jen dva z obránců. Zaútočili téměř ve stejný okamžik z obou stran. Mohutný válečník pozvedl sekeru k obraně úderu zleva a zachytil sečný výpad protivníkova meče toporem. Strážci Whiterunu dotírajícímu z druhé strany se tak podařilo máchnout mečem do nechráněného boku mohutného válečníka. Ostří meče nedokázalo prorazit pevný plát a neškodně se odrazilo zpět. Drakorozený trhl sekerou hbitě proti prvnímu z útočníků, čímž ho odhodil nazpět a krátkým sekem donutil ustoupit i druhého ze svých protivníků.

Odvážný výpad dodal odvahu zbývajícím obráncům obléhaného města, kteří se chystali vrhnout Drakorozenému do zad. Za ohlušujícího řevu však dorazili k vrcholu schodiště válečníci Hromových plášťů. Tmavě modrá záplava smetla nepravidelnou řadu obránců jako bouřlivý příboj a zakousla se do zbývajících bojovníků. Drakorozený srazil úderem své zbraně prvního ze svých soupeřů, druhého setnul dlouhou sekerou přibíhající vousatý bojovník v medvědí kožešině.

Imperiální veterán Caius s hrůzou v očích přihlížel, jak jeho muži padají pod přesilou nepřátel bez výraznějšího odporu. S děsem v očích upustil meč a klesl na kolena. Kolem něj odhazovali zbraně i ostatní strážci Whiterunu. Někteří byli vzati na milost, jiný neměli tolik štěstí a padli pod údery seker a mečů. Před klečícím velitelem stanul zarostlý válečník v medvědí kožešině.

„Milost!“ vykřikl prosebně Caius.

Stojící válečník se koutkem úst ušklíbl a krátkým švihem vrazil plochou stranou sekery klečícími bojovníkovi z boku do hlavy. Velitel Caius vyhekl a svalil se k zemi. Poslední obránci města Whiterun padli.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Baldur’s Gate: Enhanced Edition – dočasné řešení pro integrované grafické karty třídy Intel

Published by P0dbor under Nezávazně. Tags: , , , , .
Dungeons & Dragons: Baldur's Gate Enhanced Edition

Nedávno vydané Baldur’s Gate Enhanced Edition se bohužel potýká s několika potížemi na určitých zařízeních. Některým uživatelům hra padá, v jiných případech působilo problém zobrazení přes celou obrazovku a jeden z nejbolestivějších problémů čekal na uživatele notebooků s integrovanými grafickými kartami třídy Intel (rodina 3000, 4000).

Při posledním zmíněném problému hra běží nehratelně pomalu, na vině jsou nedostatečné ovladače grafických karet Intel, které nedovedou správně pracovat s OpenGL, na němž je nový Baldur’s Gate postavený. V současné době dle slov Trenta Ostera (viz příspěvek http://forum.baldursgate.com/discussion/7385/important-regarding-intel-hardware-driver-issues-slow-game-performance/p21) pracují vývojáři z Overhaul Games na přepracování BG:EE na Direct X, jelikož Intel se svými ovladači nic vymýšlet nehodlá.

Dokud nebude toto řešení k dispozici přišel uživatel oficiálního fóra Baldur’s Gate Anduin s dočasným řešením, jak si rozšířené Baldur’s Gate zahrát. Klíčem je spouštět Baldur’s Gate pod operačním systémem z rodiny Linux (v tomto případě Ubuntu), které mají své vlastní ovladače pro grafické karty, jenž si s OpenGL podaří. Celý postup je k dispozici na adrese: http://forum.baldursgate.com/discussion/12905/a-workable-solution-to-intel-graphic-chipset-problems. Stačí stáhnout aplikaci Wubi pro Windows, přes ní si operační systém Ubuntu nainstalovat, a následně v Ubuntu přes Wine BG:EE spouštět. Hra běží plynně a nezaznamenal jsem žádné jiné potíže. Vypadá to sice trochu jako „hack“, ale Baldur’s Gate jsou Baldur’s Gate.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Nostalgie s Baldur’s Gate

Published by P0dbor under Hlavní stránka. Tags: , , , .
Baldur's Gate: Enhanced Edition

Každý má své vzpomínky na činnosti, které prováděl v mládí a mají pro něj výrazný emoční význam. Já strávil nějaký čas u skvostného RPG z roku 1998 Baldur’s Gate a to se mi nesmazatelně vrylo do neuronové sítě. A nyní se mi všechno pěkné s Enhanced Edition vrací.

Pamětníci moc dobře ví, jaké to bylo procházet překrásně vykreslenou krajinou viděnou z izometrického pohledu a odhalovat zákoutí Mečového pobřeží. Začátky byly krušné, kdejaký vlk mohl slibnou kariéru začínajícího dobrodruha nadobro ukončit, nicméně Ti kteří vytrvali dosáhli na nehynoucí slávu.

Kouzlo Baldur’s Gate neomrzí ani po letech. Tím spíše, že se parta nadšenců z Overhaul Games rozhodla oprášit pradávný skvost a řádně ho vyleštit. Po několika odkladech spatřila Enhanced Edition světlo světa 29. listopadu letošního roku a ihned způsobila mnoha fanouškům několik bezesných nocí. I přes některé potíže (zejména OpenGL na noteboocích s integrovanou grafikou kartou z rodiny Intel), je návrat na Mečové pobřeží vítaný a nostalgický. Nějakou chvíli jsem jej odhaloval, ale nyní už se od něj budu jen těžko odtrhovat. Vynikající atmosféra a milé vzpomínky jsou víc než příjemné.

Baldur's Gate: Enhanced Edition

Baldur’s Gate: Enhanced Edition

Vypadá to jako tenkrát, když se můj první charakter po boku s rozesmátou Imoen vydal do velkého světa za nejistým osudem. Nádherná hudba dotvářející putování po otevřených lokacích, ve kterých mnohdy dlouho nedochází na žádné konfrontace, a hlavně volnost, kterou současná RPG postrádají. Na dnešní poměry hra není jednoduchá, na začátku jsou hrdinové vydání na milost a nemilost kdejaké stvůře a každá drobnější chyba může znamenat smrt některého z družinky. Inu každé začátky jsou těžké, ale tak to má být. K velikosti je potřeba se dopracovat.

Nevěřil bych tomu, ale Baldur’s Gate mně baví jako tehdy. Znám sice většinu zákoutí a již vím, kde se nachází který pacholek, nebo mocná zbraň, nicméně díky rozšíření se můžu těšit na pár novinek, a hlavně jsem zpátky na Mečovém pobřeží. A to jen tak něco nenahradí. Střeste se darebáci z Železného trůnu! Jdu si pro vás!

„Jdi po očích Boo! Jdi po očíííích!“

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Hobit: Neočekávaná cesta

Published by P0dbor under Hlavní stránka. Tags: , , , .
Hobbit: An unexpected journey

Nejočekávanější filmová událost závěru roku nastala. Na plátna kin vtrhla první část chystané trilogie „Hobit“ natočená opěvovaným Peterem Jacksonem.

Hobbit: An unexpected journey

Hobbit: An unexpected journey

Filmový „Hobit“ ve své nynější podobě nevznikal jednoduše a chvíli to vypadalo, že se jej natočit vůbec nepodaří. Vrásky na Jacksonově čele působily hádky se studii, stávky komparzistů i horká režisérská židle, kterou během dlouhých tahanic opustil Guillermo del Toro. Samotnému Jacksonovi pak nezbylo, než si k plánovanému producentskému místu přibalit i post režisérský. První část jeho nové trilogie jsme mohli v našich končinách poprvé shlédnout o půlnoci 13. 12. 2012.

Krátce o ději

Příběh „Hobita“ se odehrává zhruba 60 let před začátkem „Společenstva prstenu“ a točí se kolem zdánlivě sebevražedné výpravy 13 trpaslíků, čaroděje Gandalfa a jednoho hobita z Kraje k Osamělé hoře. Výpravu vede Thorin Pavéza, vnuk posledního trpasličího krále v bohaté říší Eragor, kterou v touze po zlatu zničil strašlivý ohnivý drak Šmak. Trpaslíci z Eragoru se od té doby potulují světem jako vyhnanci bez domova a touží po návratu do své padlé říše. Thorin Pavéza proto za pomoci čaroděje Gandalfa svolává dalších dvanáct věrných trpaslíků, aby horu dobyli zpět. Prozíravý čaroděj Gandalf doplní družinu o pohodlného hobita Bilba Pytlíka, který sehraje v dějinách Středozemě poměrně zásadní úlohu. Na cestě k Osamělé hoře čeká Thorinovu společnost řada úkladů a nebezpečenství. Setkají se s nenažranými Zlobry, regimenty skřetů a v hloubi skřetích brlohů čeká Bilba jedna osudová hra na hádanky.

Glum

Glum

Méně je někdy více

První díl očekávané trilogie trvá necelé tři hodiny, a přesto je pouze jakýmsi prologem, ve kterém se toho tolik nestane. Těžko říct, jaké důvody „opravdu“ vedly Petera Jacksona k roztažení látky jednoho nepříliš rozsáhlého příběhu na tři velmi dlouhé filmy, ale rozhodně tím získává dostatek prostoru k tomu zfilmovat opravdu skoro každou větu, kterou předloha obsahuje.

Výsledkem je pozvolný úvod, spousta delších rozhovorů, ale rovněž i dostatek akce a především spousta krásných záběrů pohádkových exteriérů Nového Zélandu. Na filmu je jeho rozpočet rozhodně znát a krajina Nového Zélandu je stále úchvatná a působivá zároveň. Neztrácejí se ani digitálně vytvořené síně trpasličích králů či skřetí brlohy. Za vizuální krásu zaslouží první Hobit plný počet bodů.

Trpaslíci a ti druzí

Další neodmyslitelnou součástí kvalitního díla jsou jednotlivé postavy, u kterých už ale není výsledek v případě „Hobita“ tak vynikající. Martin Freeman (Bilbo Pytlík) se ujal své úlohy na jedničku a je takřka dokonalým Bilbem, který se z pohodlného hobita pozvolna mění v nenuceného hrdinu. Ian McKeller předvádí v úloze Gandalfa tradičně kvalitní výkon a rovněž Richard Armitage působí jako Thorin Pavéza tím správným charismatem potomka Trpasličích králů. V pozadí pak zůstávají ostatní trpaslíci, kteří jsou sice vizuálně jasně odlišitelní, ale v zásadě nic zásadního nepředvádějí. Potěší přítomnost některých starých známých z Pána Prstenů, které se Jacksonovi podařilo do Hobita nenuceně propašovat (Cate Blanchett, Christopher Lee), ale jejich úlohy nejsou nijak významné. Hlavním problémem v tomto případě je, že krom hlavní trojice nejsou ostatní postavy nijak charakterově prokreslené a divák se s nimi těžko sžívá.

Trpaslíci (Thorin Pavéza vprostřed)

Trpaslíci (Thorin Pavéza vprostřed)

Souboje a akční scény

Velkolepé bitvy a perfektně nasnímané souboje tvořily základní stavební kámen úspěchu „Pána Prstenů“, opomenout je nemůže ani „Hobit“. Několik bojů je zde naprosto vynikajících, nejvíce však bodují vzpomínkové scény z první poloviny filmu. V druhé polovině nabírá film rychlejší tempo a trpaslíci v čele s Gandalfem se musejí ohánět, aby si proklestili cestu hordami skřetů. I v tomto případě se jedná o výtečně nasnímanou akci, ve které Jackson ukazuje, že má ještě pořád dost nápadů v rukávu, ale vzhledem k menšímu počtu aktérů chybí bojům větší epičnost.

Závěrečné finále pak už moc nemá předcházející eskapády kam posouvat, a tak i když nezklame, laťku se mu zvýšit nepodaří. V některých moment vadí příliš zběsilý střih, který by takto kvalitní snímek nemusel mít zapotřebí.

Vrrk

Vrrk

Pohádkový nádech

„Hobit“ se srovnán s „Pánem Prsten“ neubrání, jelikož se přímo nabízí, ale k mladšímu členu filmové rodiny není úplně férové. V knižní předloze je mezi uvedenými díly značný rozdíl. Zatímco „Hobit“ je koncipován jako temnější pohádka, „Pán Prstenů“ je o poznání dospělejším příběhem. Podobným stylem působí i filmové přepracování, i když je v případě „Hobita“ drsnější než knižní předloha. I tak se zde ale vyskytuje daleko větší počet humorných scén než ve všech dílech Pána Prstenů dohromady. Některé jsou poměrně vtipné, boduje zejména Glum, ale ne všem musí toto směřování jinak dospělého filmu vyhovovat. Osobně mi některá odlehčení spíše vadila.

Zhodnocení

Na objektivní hodnocení a srovnání obou trilogií je ještě poměrně brzo, jelikož „Hobit“ je teprve na začátku své cesty. Vzpomeňme, že první „Pán Prstenů“, ač je jistě skvělým dílem, byl svými pozdějšími bratříčky na většině polí překonán. Obdobný trend můžeme očekávat i v rámci „Hobita“, jelikož většina epických momentů je teprve před námi.

Hobbit (Oficiální plakát)

Hobbit (Oficiální plakát)

„Hobit: Neočekávaná cesta“ je jednou z nejkvalitnějších fantasy poslední doby. Oplývá skvělými efekty, dobrými souboji a jako celek rozhodně nenudí. Díky své délce obsahuje několik scén, které by mohly být vypuštěny, ale stále si drží dostatečnou kvalitu. Peter Jackson dokázal, že je ve Středozemi absolutním pánem a pro „Hobita“ nepochybně skvělou volbou. Vysoká očekávání možná úvodní „Hobit“ nenaplnil ve všech ohledech, ale pokud nás čeká rostoucí kvalita v dalších pokračováních, bude to v konečném důsledku naprosto skvělé dílo. Sázkou na jistotu je i hudební doprovod, který ale na první poslech není od hudby „Pána Prstenů“ příliš odlišný.

Když si uvědomím, že nás teprve čeká souboj s drakem i obrovitá „Bitva pěti armád“, začnu už asi odškrtávat dny v kalendáři…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 9.5/10 (2 votes cast)

Dollhouse podruhé

Dollhouse, hlavní představitelé

První série televizního seriálu pod taktovkou Josse Whedona „Dollhouse“ ukázala dobře napsané postavy, slušnou akci a pár skvělých nápadů. Rozjezd byl pomalejší, finále však stálo za to. Oproti druhé sérii byla však první exkurze do „Domu panenek“ velmi slabým čajíčkem.

Dollhouse (oficiální plakát)

Dollhouse (oficiální plakát)

Druhá série šlape na plný plyn od samotného začátku. Joss Whedon při psaní jednotlivých epizod už dobře věděl, že dalšího pokračování se tento projekt nedočká, a tak to rozbalil naplno. Tentokrát již nebylo potřeba věnovat tolik času rozkreslováním vztahů jednotlivých postav a rozehrávání více dějových linií. Všichni důležití byli již nachystání na jednom místě a děj mohl ubíhat o dost větším tempem.

Postavy a herečtí představitelé

Na druhou sezónu se vrací všechny důležité postavy včetně jejich představitelů. Nejvíce pozornosti na sebe strhává hlavní hvězda Eliza Duskhu v roli Echo, zdatně jí sekundují zejména výteční Fran Kranz jako geniální Topher Brink a Olivia Williams coby elegantní Adele DeWitt. Jelikož i ostatní představitelé zvládají své úlohy na vysoké úrovni, jsou herecké výkony v celém seriálu na televizní poměry lehce nadstandardní. Potěší několik dobrých hostů, mezi kterými stojí za zmínku např Summer Glau a Alan Tudyk, Whedonovi dobří známí z dob natáčení sci-fi seriálu Firefly. Zejména první jmenovaná se vyskytuje (jako obvykle) v roli lehce „švihlé“ postavy. Summer však takové polohy sluší.

Dollhouse, hlavní představitelé

Dollhouse, hlavní představitelé

Příběh druhé série

Děj druhé série roztáčí příběh na daleko vyšších obrátkách. Echo získává spojence a naplno se projevuje její neobvyklá dovednost související s „imprintováním“ nových osobností. Ochranou rukou nad ní stále drží i její bývalý opatrovatel Body Langton (Harry Lennix), ani tak to ale nejžádanější „loutka“ nemá jednoduché. Ze začátku se musí vyrovnávat především sama se sebou, aby moha  být manipulována, vymazávána a zneužívána k vyšším účelům. Situace se nicméně dramatizuje na všech frontách a nejen Adele DeWitt začíná být jasné, že majitelé Rossum Corporation sledují své vlastní cíle.

Echo (Eliza Dushku) & Paul Ballard (Tahmoh Penikett)

Echo (Eliza Dushku) & Paul Ballard (Tahmoh Penikett)

Výtečné finále

Výborná podívaná pak krystalizuje v závěrečných třech epizodách, které se sledují se zatajeným dechem. Whedon opět ukazuje, že prostě umí a právem patří mezi nastupují hvězdy na režisérské židli. Finále druhé série a potažmo celého seriálu má spád, nechybí mu akce, napětí, překvapivé momenty a ani emoce. Joss vždycky uměl napsat zajímavé postavy a nemýlil se ani tentokrát, což je pro úspěch seriálu v zásadě podmínkou.

Na druhou stranu lze najít i několik nedostatků. Pár dějových linií zůstává trestuhodně nevyužito a i přes strhující závěr se zde nachází pár „WTF“ momentů. Osobně nemám moc rád, když se v pokračováních seriálu „dotváří“ nějaké skutečnosti tak, aby to pro potřeby další řady zpětně zapadlo. V závěru druhé série je trochu znát, že některé věci autoři zamýšleli původně nejspíš zcela jinak, ale byli donuceni je kvůli závěru přepsat. Pokud však za daných podmínek vyjde takto povedený závěr, jedná se o velmi dobré skóre.

Ukázka z poslední epizody "The Hollow Man"

Ukázka z poslední epizody „The Hollow Man“

Závěrem

Televizní seriál „Dollhouse“ je beze sporu kvalitním science fiction s dobrými hereckými výkony. Nemá takový potenciál stát se „kultem“, jako například často zmiňovaný Firefly. Druhá série však poráží první řadu ve všech aspektech a zlepšuje celkový dojem seriálu. Bohužel však příliš loudavý začátek první řady může řadu diváků odradit. Ani tentokrát nedostal Joss Whedon tolik prostoru, aby mohl své dílo zakončit tak, jak plánoval. O konci nicméně věděl dopředu, a tak jej mohl uvést se vší parádou, a ukázal, že i patřičně nadupané závěry zvládá s bravurou.

„Dollhouse“ si svoje diváky zaslouží. Nabízí kvalitní herce, zajímavou zápletku a našlapaný finiš. Po kratším zamyšlení z něj mrazí v zádech.

Ovládání lidské mysli by bylo velmi nebezpečné. Ale rozhodně i velmi výnosné…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Baldur’s Gate: Enhanced Edition – Trailer

Published by P0dbor under Hlavní stránka. Tags: , , , .
Baldur's Gate: Enhanced Edition

Vydání očekávaného přepracování kultovní RPG Baldur’s Gate je již za dveřmi a tvůrci ze studií Beamdog publikovali na serveru YouTube oficiální trailer.

Baldur’s Gate: Enhanced Edition Trailer

A vypadá to přesně tak, jak by klasické Baldur’s Gate mělo. Izometrický pohled, vyretušovaný Infinity Engine a všechno při starém. Už se nemůžu dočkat návratu na Mečové pobřeží.

Trailer byl zveřejněn na serveru YouTube a je k dispozici z WWW: http://www.youtube.com/watch?v=86NLGVQ6Iaw. Upozornil na něj Trent Oster na svém Twitteru.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)